iNTRO

Jedním ze společných znaků všelijakých přísloví je obtížnost, ba skoro nemožnost, určení jejich vzniku. Vezměme si například "ranní ptáče, dál doskáče". S jistotou ho můžeme datovat od doby, kdy lidé ovládli řeč a skrz ni formulaci svých myšlenek, ale to je příliš široký záběr. Stejně tak nejsme schopni určit ani přibližně místo prvního vyslovení, víme jenom, že někdo někde byl první. A byť samotná věta napříč různými národy či kulturami nemusela být slovo od slova stejná, pointa ano.

Pro srovnání třeba Angličané říkají: "early bird, catches the worm" (ranní ptáče, chytí červa), Francouzi: "l'avenir appartient à ceux qui se lèvent tôt" (budoucnost patří těm, kteří vstávají brzy), v České republice stačí jenom někam doskočit. Přirozeně jsou i národy, které žádnou podobnou variantu přísloví nemají jednoduše proto, že jim brzké ranní vstávání a následná práce od samého úsvitu přijdou normální. Ostatně, proč komentovat očividné?

Autor, případně autoři výše uvedených přísloví zůstanou zřejmě už na věky* zapovězeni, ale naštěstí dokážeme přesněji určit původ přísloví: "Kde delegace přistává, tam se slunce usmívá."

Z hlediska etnograficko-lingvistické vědy zkoumající přísloví (paremiologie) je to ve 3. tisíciletí našeho letopočtu považováno za zlomový okamžik, protože v době, kdy přísloví vznikala, moderní paremiologie ještě neexistovala a později pro změnu prakticky přestala vznikat nová přísloví. Lingvistům tak nezbylo než studovat pořád tatáž, již zavedená. Až doteď.

Život není fér, úspěch není vždy zasloužený, ale za to čekání si ho dnešní jazykovědci zaslouží. Přitom je k přísloví: "Kde delegace přistává, tam se slunce usmívá", přivedla náhoda, ale tak už to bývá.

Pojí se k němu totiž pověst o delegací čítající dva lidi, muže a ženu. Dnes hojně rozšířenou převážně v jižní části Japonska, rovněž v Jižní Koreji, také v Thajsku a na Taiwanu. Pojednává o dvou v tamních krajích exoticky vyhlížejících cizincích. Žena je prý menšího vzrůstu, na tváři pihy a úsměv od ucha k uchu. Muž je velmi vysoký, s vousy a jizvou přes hlavu. Úsměvům moc nedá. Původně jim nikdo nevěnoval pozornost, ale jak šel čas, delegace navštěvovala další země a v každé ji lidé potkávali v různých částech, kolikrát i neturistických. Místní si nemohli nevšimnout jistého vzorce a nezačít tuto informaci předávat dál.

Delegace za sebou vždy měla slunce, minimálně metaforické, když ne zrovna skutečné na obloze. Všichni se s ní rádi potkávali, komunikovali, obchodovali, zároveň věděli, že nikdo z dvojice nepřesáhne mezní dobu, kdy jejich pobyt začne být nepříjemný. Odněkud přišli, s nimi slunce, chvíli pobyli a zase zmizeli neznámo kam.

Jenom pověst? Možná, ale každá pověst vychází z reálného základu. Delegace ve složení dvou osob, ženy a muže, opravdu existovala, cestovala po asijských zemích, a kde přistála, tam se slunce usmálo.

-mj-

*aktuálně nám je věčnost vzdálená cca 4 miliardy 430 miliónů a 800 tisíc let, za tak dlouho má vyhasnout Slunce, ne že by a tom záleželo, stejně napřed projde fází rudého obra a Zemi sežehne