DEN 3. Celou noc jsem nespala. Ani minutu. Nemůžu říct, že bych oka nezamhouřila, protože jsem dlouhé chvíle trávila nehybným ležením a pevně k sobě tiskla víčka čekajíce na spánek. Ten však, stejně jako Godot, nepřišel. Jestli to byl jet lag, kdo mě o nutnou regeneraci připravil, tak si dal pěkně načas, protože dvě noci předtím proběhly úplně v pohodě.

doba čtení 6 minut

Nějakým zázrakem jsem se po zazvonění budíku přesto necítila rozbitá. Možná proto, že jsem věděla, co nás dneska čeká. Výlet do DMZ (demilitarizované pásmo, nárazníková zóna mezi Severní a Jižní Koreou). 

Před pěti lety jsme si zakoupili zájezd k hranicím se Severní Koreou přes místní cestovní agenturu, a dopadlo to i přes veškeré patálie nad naše očekávání (mrkněte na článek Severni Korea "zblízka"). Letos jsme chtěli vidět jiná zajímavá místa poblíž hranic, přičemž koupi zájezdu nám usnadnilo hledání na Bookingu.

Vybírat můžete z různých kombinací, většinou zahrnují observatoř Dora + Třetí infiltrační tunel, a často stačí vytvořit rezervaci třeba i pouhé dva dny dopředu. Zájezdy jsou oblíbené, dobře organizované a míst pro zájemce je dost. Po zaplacení objednávky vyčkáte na potvrzení mailem a přijde vám čárový kód, tím se prokážete průvodci, spolu s podrobnostmi místa nástupu.

My jsme zvolili celodenní zájezd, jehož program zahrnoval observatoř Doru, Třetí tunel, pamětní park Imjingak a visutý most poblíž hory Gamaksan.

Místo srazu u výstupu metra stanice Myeongdong č. 8 (v 07:00 hodin) jsme pro jistotu zkontrolovali večer předchozího dne. Ráno v oblasti panoval trochu chaos, protože výstup č. 8 je nepřekvapivě mezi výstupy č. 7 a 9, kde měli pro změnu sraz lidé na jiné zájezdy do DMZ. Všude stáli autobusy, řidiči, a naštěstí také průvodci ukazující turistům, kudy do správného autobusu.

Cesta k první zastávce trvala z centra Soulu asi hodinu a půl. Spatřili jsme visutý most patřící k nejdelším v celé zemi. K DMZ tematicky nijak nepatří, považovali jsme jej spíše za bonus.

Od místa zastavení autobusu jsme šli k mostu do kopce cca 10 minut po cestě komplet pokryté kobercem z provazů. 

Korejci (a jak jsme zjistili minulý rok, rovněž Taiwanci) mají rádi jednoduché výšlapy po bezpečných a "nalajnovaných" cestách, takže je většina známých turistických tras okobercována a/nebo jdete po schodech až na vrchol. Věřím, že evropský styl chození po horách by je rozsekal.

Druhou zastávkou byl park Imjingak, jenž je situovaný 7 km od DMZ, což v praxi znamená, že je přístupný bez jakékoli kontroly. Park je rozdělen na několik sekcí věnovaných vesměs poválečnému rozdělení obou Korejí a Korejské válce v letech 1950-53.

"The Bridge of Freedom" (viz níže) byl přístupovým mostem vedoucím k železničnímu mostu s názvem "Freedom Bridge", kde si obě Koreje vyměňovaly válečné zajatce (část lze vidět na téže fotce po pravé straně). 

K památníku Mangbaeddan se chodí poklonit Jihokorejci, jejichž rodiny nebo členové rodin zůstali v Severní Koreji. 

Lokomotiva zvaná Peace Train táhla poslední vlak jedoucí ze Severní do Jižní Koreje. Její rez připomíná, jak dlouho již trvá rozdělení zemí. 

Prayers for unification (plot s ostnatým drátem a modlitbami za znovusjednocení) a Peace Bell (zvon coby tradiční korejský symbol naděje) jsou dalšími z míst sloužící k připomínce historie. 

Následně jsme pokračovali do pásma DMZ.

Připravte si cestovní pasy, sundejte brýle i pokrývky hlavy a nefoťte vojáky!

Do demilitarizovaného pásma lze vstoupit jenom s platným pasem. Zapomenete-li jej, zapomeňte na výlet. A zkuste si být na vaší pasové fotografii podobní, víte, že nás těžko rozeznávají. 😊

Třetí infiltrační tunel je jedním z nejatraktivnějších míst celého DMZ; už ten pocit, že jej vykopali Severokorejci za účelem napadení Jižní Koreje, ve vás vyvolává úzkost, ale o to větší zvědavost.

Pochází ze 70. let minulého století a jeho existenci prozradil severokorejský uprchlík. Tunel najdete 73 metrů pod zemským povrchem a na délku měří 1635 metrů, z čehož 435 metry zasahuje do jihokorejské demarkační linie.

A proč nese jméno "Třetí"? Protože je jedním ze čtyř doposud objevených infiltračních tunelů. Kdo ví, kolik dalších takových ještě ještě existuje… specialisté na jejich odhalování ustavičně pracují.

"Třetí tunel" jako jediný umožňuje vstup i turistům.

V uzamykatelných skříňkách jsme museli nechat všechno včetně našich mobilů (do tunelu je povoleno vzít si s sebou pouze malou láhev vody). Prošli jsme bezpečnostním rámem – ano, někteří pípali, jak se přeci jen snažil své mobily propašovat…, dostali jsme helmy a sestoupili 300m dlouhou chodbou do hlubin země.

Samotný tunel má docela nízký strop; i osoba výšky 1,61m jako já musela často sklánět hlavu, Marek pak šel ohnutý a/nebo skrčený celou dobu. Na konci zpřístupněné části tunelu najdete betonovou zeď s okénkem. V rámci bezpečnostního mechanismu tam jsou v rozestupech podobné stěny tři a celý prostor je nepřetržitě monitorovaný kamerami. Od tohoto místa nás k severokorejské demarkační čáře dělilo pouhých 170 metrů.

Na kopci poblíž tunelu stojí observatoř Dora.

Z Dory dohlédnete na:

• Panmunjeom JSA (Joint Security Area) – takové ty modré domečky, jediné místo DMZ, kde se Severní a Jižní Korea setkávají tváří v tvář
• 2 protilehlé vesničky (jihokorejskou Daeseong a severokorejskou "potěmkinovu" Kijong – obě poznáte podle stožárů s vlajkami)
• město Kaeseong (bývalé hlavní město dynastie Goryeo, česky Korjo), nejbližší pohoří a zemědělskou půdu

Viditelnost samozřejmě záleží na tom, jaké počasí určí Velký Vůdce na ten který den. My jsme měli trochu mlhavo.

Poslední zastávka výletu byla spíše komerčního ražení. Vysadili nás na okraji vesničky Tongil Chon, sice ještě v DMZ pásmu, ale tady jsme se měli najíst a nakoupit suvenýry, jinými slovy přispět korejské wony místním obyvatelům. Zajímavostí je, že residenti platí menší daně než ostatní Korejci. To je však za cenu života v nárazníkovém pásmu. Pokud dojde k válce, jsou na ráně jako první. 

Zpátky do Soulu jsme dorazili kolem 16. hodiny, příjemně unavení a hladoví. Energii jsme doplnili vynikajícím dakgalbi v horké pánvi se sýrovou řekou. 

A po návratu na hotel jsme vyzkoušeli pro nás zcela novou činnost – praní. Rozumějte praní na cestách, samozřejmě! Horko, vlhko, dusno a celodenní chození pochopitelně způsobí zvýšené množství špinavého prádla. Využili jsme tedy hotelové pračky a sušičky (nikoliv zdarma). Instrukce v angličtině nám usnadnily orientaci v nákupu detergentu z automatu a výběr programu praní a sušení (to jsme ještě netušili, jak moc tento nácvik obsluhy zařízení oceníme v budoucnu). 

Po dobře vykonané práci pak na pokoji všechno vonělo čistotou a já se konečně vydala do hajánkového království společně s Markem.

-endy-