DEN 17. Procházíte-li nejcentrovatějším centrem Soulu, nebo ideálně rovnou některým z jeho pěti paláců...

doba čtení 6 minut

...nemůžete nevidět "takovou tu zahnutou horu" vzadu:

Zde pohled z více míst, kdyby to snad nebylo dostatečně jasné: 

A tu vás napadne, že místo neustálého koukání na ni byste chtěli vystoupat nahoru a podívat se pro změnu z ní. Na Soul. Hora nese jméno Bugaksan a cesta k ní je o to lepší, jelikož ji můžete spojit s tzv. Seoul City Trail, okružní trasou lemující historické jádro hlavního města.

Trasa mírné až střední obtížnosti je necelých 20km dlouhá a lze ji zdolat během jediného dne. Čistého času zabere asi 7 hodin chůze, připočítat musíte délku a frekvenci přestávek, popř. zacházek.

Významnými milníky na okruhu jsou vrcholky Naksan (124m, východ), Namsan (270m, jih), Inwangsan (339m, západ), již zmiňovaný Bugaksan (342m, sever) a historické brány.

Stezka vede částečně urbanizovanou oblastí, částečně přírodou, kolem zachovalých či rekonstruovaných hradeb, je samozřejmě zdarma a přístupná veřejnosti 24/7 (i když o té 100% přístupnosti si povíme později).

My jsme se rozhodli projít vrchní půlku celkové délky, což je právě ta, která vede zelenější oblastí a zahrnuje Bugaksan.

Vystoupili jsme na zastávce Seodaemun fialové linky metra a odtud vyrazili k našemu startovnímu bodu poblíž brány Donuimun. 

Kousek počátečního výšlapu vedl městem… 

…ale záhy jsme pronikli do přírody pod horu Inwangsan a začali stoupat. 

Cesta k vrcholku vede samozřejmě především po schodech, což vytváří fronty a zácpy nečekané úrovně otravnosti. Je tedy možné, že vám po nějaké době zdvořilého čekání v řadě dojde trpělivost a uchýlíte se k Cimrmanovu revolučnímu řešení známému jako "krok stranou".

Jste-li západní turista, patrně umíte chodit do kopce i mimo schody, co tedy může být jednoduššího než vykročit z řady ven a obejít překvapeně mrkající zástupy po kamenech či hlíně? Je to rychlé, nenáročné a vysoce efektivní… ještě že ten náš národní génius existoval, jeho metoda je vskutku převratná! 😊

Inwangsan vyrostl pouze do výšky 338,2 metrů, což z nějakého korejského důvodu zaokrouhlili směrem nahoru na 339 metrů.

…ale výhled z něj stojí za všechny neslušně předběhnuté poutníky na trati. 

Konečně jsme viděli palác Gyeongbokgung v celé jeho velkolepé rozloze! 

V nejvyšším bodě hory Inwangsan pak leží ohromný kámen, na nějž je pochopitelně nutno vyšplhat a následně se odtud vyfotit. Ledvaže tedy vystojíte frontu na vrcholek, plynule navážete další frontou na vrcholový šutr, jelikož tak je to přece správné, že?

Takže jsme kámen obešli a kochali se výhledem do doby, než nás oslovila anglicky mluvící mladá Korejka doprovázející buddhistickou mnišku. Zjišťovaly, jestli nemáme hlad a zdali jsme si přinesli dostatek jídla. I přes naše přesvědčování, že svačinku opravdu máme, trvaly na tom, že nás podarují. Dostali jsme dva válečky korejského kimbapu a dvě mandarinky. Poté jsme si krátce popovídali, odkud jsme, jak se nám tu líbí a každý pokračoval svou cestou.

Většina turistů z vrcholku volila k návratu dolů stejný směr, kterým přišli. Pouze zlomek jich pokračoval dál k Bugaksanu (včetně nás a mnišky). V dáli nalevo se tyčil majestátní Bukhansan a my jsme míjeli cedulky označující zákaz focení na tuhle či onu stranu a zákaz vstupu mimo ohraničené stezky. Ocitli jsme se na území s vojenskými objekty.

Už pod Bugaksanem jsme byli nuceni celý kopec obkroužit alternativní cestou místo toho, abychom šli přímo. A kousek, doslova nějakých 200 metrů před/pod vrcholkem, nás zastavil plot. Dál nepůjdete, sem nesmíte. Žádní turisté.

"Postavili ji ti, kdo jsou dnes mrtvi, a Mrtví ji střeží, dokud nepřijde čas. Cesta je uzavřena." – Pán prstenů: Návrat krále

Hora Bugaksan zažila v ne až tak dávné minulosti živoucí konflikt mezi oběma rozdělenými Koreami. V roce 1968 infiltrovalo Soul 31 severokorejských vojáků s cílem spáchat atentát na jihokorejského prezidenta. Vnikli až do jeho pracoviště, tzv. Modrého domu (Cheong Wa Dae), stojícího pod vrcholkem. Vypukla přestřelka, po níž chtěli neúspěšní Severokorejci uprchnout po horské stezce kolem Bugaksanu. 29 z nich Jihokorejci zastřelili, jednoho zajali a jeden zmizel beze stopy. Incident vyústil v uzavření oblasti kolem hory a její vyhlášení za vojenské území.

K částečnému otevření veřejnosti došlo až v roce 2020 za vlády prezidenta Moon Jae-Ina a kompletní přístup umožnili o 2 roky později. Pořád jste však ve vojenské oblasti, míjíte vojenská stanoviště, ostnaté dráty, shlíží na vás kamery, a když se někdo rozhodne, že část zase zavřou, prostě to udělají. "The way is shut" a "You shall not pass."

Škoda, byli jsme opravdu blízko. Otázkou zůstává, zda bychom trasu naplánovali úplně stejně, kdybychom o uzavírce byli bývali věděli. Asi jo. Jo. Určitě jo. 😊

Navíc naše mírně rozladěné duše upokojil děda, který pod zavřeným vrcholkem prodával nanuky. Pěšky až nahoru dotáhl chladicí box, aby kolemjdoucím nabídl vanilkový nebo jahodový nanuk za vskutku malý peníz. Respekt!

Naposledy jsme pohlédli na nedosažitelný vrcholek Bugaksanu a dolů na Soul. 

Poté jsme sestoupili východním směrem k branám Sukjeongmun a Hyehwamun, kde jsme dnešní putování kolem historických hradeb ukončili. 

Drobné zklamaní z nedosažení vytyčeného cíle skvěle vykompenzuje právě jedna věc. Dobré jídlo… a o to lepší dnes muselo být, aby zvládlo přebít všechny šašky v řadě na schodech, vrcholové kameny, zacházky, obchůzky a nesplněnou misi!

Naštěstí jsme moc dobře věděli, kam zajít.

Na dakgalbi v horké pánvi se sýrovou řekou!

Neuvěřitelnou dobrotu jsme spláchli pivem, k nemalému údivu obsluhy pak ještě dalším a svět byl zase v pořádku. Hora, ne-hora. 🙂

-endy-

OSLÍKUV SPECIÁL:

Cimrmanův krok stranou osobně považuji za geniální odpověď na stagnaci i ustupování vzad. Úzce souvisí se strunovou teorií a nekonečně se rozpínajícím vesmírem, což jsou komplikovaná témata, ale od jednoho z největších velikánů všedoby bych nic menšího nečekal, a on by se beztak ani s ničím menším nespokojil.

Uvažte svou pozici na struně "béé" uprostřed nekonečna. Před vámi leží cíl, struna "céé", a za vámi je bod, odkud jste přišli, struna "ááá". Ústup znamená prohru, tudíž nepřipadá v úvahu, a vítězství rovnající se dosažení struny "céé" zatím nemůžete či nechcete dosáhnout. Co teď? Na scénu přichází krok stranou, jenž zaručí dodržení hesla "zpátky ni krok", nekonečně se rozbíhající struna vlevo i vpravo garantuje dostatek času na vyhodnocení, jaký zvolit způsob pro posun vpřed, a cíl od vás přesto zůstává v neměnné vzdálenosti*. S trochou cviku lze tento přístup navzdory jeho abstraktnosti aplikovat i v reálném životě na planetě s konečnými rozměry. Ano, není pro každého, ale kdyby to bylo moc jednoduché, dělal by to každý.

Níže přikládám video, jak je to se stru… Cimrmanovým krokem doopravdy (teorii výše jsem sepsal bez znalosti videa níže).

• v závislosti na kraji v ČR lidé chodí do hor např. na Praděd, Lysou horu, Sněžku, Ještěd…, představte si, že byste celou cestu šli po chodníku, koberci a/nebo po schodech
• ohledně mnišky máme teorii, že se účastnila pouti, během které plnila dobré skutky (např. právě i obdarováváním druhých)

-mj-

*přímka vedená kolmo z libovolného bodu na struně ke struně přímo sousedící má vždy stejnou délku bez ohledu na zvolený bod