DEN 4. Program dnešního dne bych označila za chrámový geocaching. Tuto činnost máme stále rádi, ačkoliv už ji neprovozujeme tolik jako v minulosti. V Thajsku jsme místo hledání krabiček na mapě lokalizovali chrámy rozličných velikostí, vlastností a vyrazili do terénu. Najít je, prozkoumat a odškrtnout! Seznam "kešek" čítal čtyři chrámy.

doba čtení 7 minut, nachozeno 21,4km

1. Ten, který denně míjíme – Wat Ratchanatdaram
2. Ten s točitými schody – Wat Saket
3. Ten s největším Buddhou – Wat Paknam
4. Ten, co o něm všichni mluví – Wat Arun

WAT RATCHANATDARAM

Návštěva prvního náboženského komplexu vznikla spíše ze zvědavosti. Chodili jsme kolem při každé naší cestě z hotelu, nebo když jsme se naopak vraceli. Chrám schovali za okrasné zahrady a lidskou bytost abyste v něm pohledali. 

Tak jsme ho za pouhých 20THB vstupného oživili a s úžasem zjistili, že jde o jediný "loha prasat" na světě! (v překladu "železný palác" nebo "kovový hrad"). Základem je čtvercový půdorys se sedmi patry a třemi úrovněmi kovových věžiček. 

Nižší střechu pokrývá 24 věžiček, vyšší 12 a v nejvyšším bodě je jediná, pod níž najdete pozlacenou nádobu s Buddhovou relikvií (jaký zaručeně pravý kus "velkého učitele" tam mají, jsme na místě nezjistili, a mlčí taktéž vševědoucí internet).

Dohromady 37 kovových špic symbolizuje 37 ctností vedoucích k osvícení.

Chrám nechal vybudovat v 19. století král Rama III. po vzoru dvou mnohem starších konstrukcí loha prasat. První údajně stála v Indii ještě za života Buddhy, její existence je však neprůkazná. Druhá pořád stojí na Srí Lance, byť dnes už jenom v podobě ruin.

Wat Ratchanatdaram dokončili až ve druhé polovině 20. století a zánik dvou předchozích staveb totožného formátu z něj dělá světový unikát.

Uvnitř procházíte chodbami připomínajícími labyrint (bez minotaura). Patra totiž slouží k meditaci za chůze nebo vsedě. Nehleďte na směr pohybu, soustřeďte energii na své myšlenky.

My jsme s tím měli trochu problémy kvůli šílenému horku, až nám Buddha samotný připomněl, ať dbáme na pitný režim.

WAT SAKET

Zástupy lidí jsou příčinou, proč některé památky raději vynecháme. Královský palác v Bangkoku budiž důkazem (ne, nenavštívili jsme turistickou Mekku hlavního města, the horror!). Wat Saket by dopadl stejně, kdyby nás nezaujal zvláštní konstrukcí na strmém kopci pokrytém kolem dokola schody. 

Vystoupáte po nich až do hlavní síně… 

…a postupně jste naprosto rozčarováni hned z několika důvodů.

1. vstupné 100THB platí pouze cizinci (v Asii stále častěji zaváděná metoda dvojího metru)
2. pod chrámem jsou záchody (samozřejmě zpoplatněné), s povinným zouváním, dovnitř jdete boso
3. budovu okupují turisté; po schodech jdete v davu, uvnitř jste v davu…

…a nejvíc nám hnulo žlučí toto:

Přijdete do hlavní modlitebny, abyste co? Po (ne)namáhavém pětiminutovém výstupu utratili peníze v automatu s chlazenými nápoji… evidentně. O tichém modlení nemůže být řeč.

Nahoře na střeše u zlaté chedi (thajský název pro buddhistickou stúpu) jsme pak byli svědky zajímavého fenoménu, který Marek nazval "cirkulační ekonomikou v praxi".

Věřící u stánku zakoupí obětiny k uctění božstva (plátno pro mnišské róby, zvonečky pro štěstí),

odříkají modlitbu, 

obejdou chedi po jejím obvodu ve směru hodinových ručiček, 

položí plátno na oltář, 

zavěsí zvoneček… 

a po nějaké chvíli přichází prodavač, obětiny posbírá a již za pár vteřin je zase prodává ve stánku jako nové lidem, kteří zakoupí obětiny k uctění božstva. 😀 

Cestou k východu jsme ještě objevili děsivou plastiku. Připomíná kruté události 19. století. V roce 1820 vypukla v Bangkoku cholera a šířila se mezi obyvateli dalších 60 let, vždy v období sucha. Protože tehdy nebylo zvykem spalovat lidská těla uvnitř města, vynášeli je za bránu právě k Wat Saketu, který sloužil jako shromaždiště zemřelých během epidemie.

Nadměrně množství mrtvol mniši nestíhali spalovat, pokročilá hniloba s rozkladem přilákaly supy a chrám byl desítky let takřka nepřetržitě obsypán mrchožrouty zápasícími o potravu. Tyto ne až tak dávné historické události jsou dnes známé pod legendou "Supi na Wat Saketu".

WAT PAKNAM

Chrám s největší sochou Buddhy v Bangkoku jsme zahlédli už během cesty metrem BTS. S výškou 69 metrů je nepřehlédnutelný. 

Náboženské místo zde má tradici již od počátků 17. století. Stavba kolosální sochy však začala až v roce 2017 a během naší návštěvy procházela opětovnou renovací. Naštěstí ve finálním stádiu, takže jsme mohli obdivovat většinu její opulence bez lešení. 

Vysoká bílá stúpa, jež je součástí náboženského komplexu, ukrývá muzeum plné sbírky soch Buddhů, rukopisů, posvátných předmětů či osobních věcí ctihodných mnichů. 

Ve vyšším patře pak najdete poněkud extravagantně zdobenou meditační místnost a zelenou skleněnou stúpu Maharatchamongkhon v jejím centru. 

Naproti přes řeku jsme stihli rychlou prohlídku chrámu Wat Khun Chan. 

Potěšila nás zejména "zvířátková svatyně"… 

…jenže to už začalo kapat. 

Monzunové období přináší deště v různých denních hodinách, většinou odpoledne. Spíše kratších, ale o to intenzivnějších intervalech. Někdy prší 20 minut, jindy 2 hodiny, vždy však očekávejte ty pověstné kýble, které vám někdo lije z nebe na hlavu. Pocítíte-li kapku na rameni, utíkejte kamkoliv pod střechu, protože do minuty přijde slejvák.

Poučeni z předchozích dnů jsme tedy okamžitě vyběhli zpátky přes most k nejbližší zastřešené ploše. Thajci jsou na tyto průtrže zvyklí stejně jako na úporný sluneční svit během období sucha, a tak drobné schovky před nepřízní počasí najdete téměř všude.

Po chvíli si osamoceného páru stojícího venku v dešti všimla paní z obchodu se suvenýry a pozvala nás dovnitř. Obchod sloužil zároveň jako byt, kde žili s manželem a malou dcerou. Fascinovalo nás, jak po zavíračce prodejny dojde k proměně v obytný prostor. Tytéž čtyři stěny jako rodinné zázemí a obživa v jednom. Neuvěřitelné.

Největší překvapení přišlo, když nás jejich 12ti letá holčička oslovila perfektní angličtinou. Rodiče neuměli anglicky ani slovo, její spolužáci prý spíše také ne, ale ona naprosto plynule. Všechno se naučila sledováním videí na Youtubu. Doufám, že v životě dostane příležitost svou znalost angličtiny využít, má ohromnou výhodu nad ostatními.

Asi po půl hodině přešly kýble "pouze" v provazy deště, proto jsme rodině poděkovali za azyl a utíkali na metro. Sice jsme pak vypadali jako dvě zmoklé slepice, důležitější však bylo dostat se kamkoli na oběd. Los padl na první zastávku poblíž nákupního centra, konkrétně Silom Complex. Obchoďák v Bangkoku nijak významný, ale pro nás požehnání z nebes, jelikož jsme v něm úplnou náhodou našli náš milovaný japonský řetězec CoCo Curry Ichibanya.

Na okamžik jsme cítili dokonalé štěstí s bříšky nacpanými lahodným kari. Než přišlo dilema. Wat Arun, poslední "keška" na seznamu – jít či nejít? Hodiny odbily čtvrt na pět, chrám zavíral v šest. Sice už nepršelo, ale klidně zase mohlo začít. Bude trvat, než tam dojedeme. Další den opouštíme Bangkok. Decisions, decisions… Hecli jsme. A stihli jsme! 

WAT ARUN

Wat Arun je ikonou hlavního města již více než 300 let. Dominantou stavby je centrální prang, bohatě zdobený typ věže buddhistických a hinduistických náboženských staveb hojně se vyskytující v dobách Khmérské říše (nejznámější stavbou s prangy je Angkor Vat v Kambodži). 

Areál jsme proklusali, času nebylo tolik, navíc zase kapalo. 

Hlavní stavba je nádherná, posázená kousky porcelánu tu do tvaru květiny, tam zase tvořící celý mozaikový obrazec např. i s krabími klepítky. 

Po setmění celý chrám nasvítí, čímž vznikne zvláštní dojem, že je celý ze zlata. 

Ať už Wat Arun navštívíte za denního světla nebo jej budete pozorovat v záři reflektorů přes řeku Chao Praya, zanechá ve vás hluboký dojem výjimečnosti dávné historie přetrvávající do dnešních dnů.

-endy-

OSLÍKUV SPECIÁL:

• velikost prodejny/bytu odhaduji na cca 20m² (kuchyni nahrazovala stolička s varnou konvicí)
• Wat Arunu Thajci říkají "watalun" 😀

-mj-