DEN 5. Nikdy nevěřte počasí na Jeju! Ostrov ovlivňují klimatické podmínky v pevninské Koreji, Japonsku i Číně (kdo četl knihu Problém tří těles, je dokonale v obraze), během dne se tedy může stát prakticky cokoliv.

doba čtení 6 minut

Varovným signálem nám bylo už je to, že ráno jsme na meteoradaru viděli dokonale jasnou oblohu bez mráčku, zatímco venku temné mraky plakaly nad tou velkou lží. Prozíravým řešením je respektovat známé přísloví "kdo je připraven, není zaskočen" a v batohu mít neustále sbalenou pláštěnku, větrovku, opalovací krém a něco na převlečení (horko i déšť mívají občas stejně "mokrý efekt"). 

Takto nabaleni jsme z hotelu zamířili na jedno z nejzajímavějších míst ostrova – Jeju Stone Park. První autobus nás dopravil na letiště, kde jsme využili celkem dlouhou dobu na přestup a dali si japonské tonkatsu, rýži a polévku s nudlemi udon. Nebyl ještě úplně čas oběda, ale riskovat, že bychom později nemuseli sehnat nic teplého k snědku v bohem zapomenuté pustině? To ne!

Po asi 40ti minutách jízdy z letiště vysadil poloprázdný expresní autobus č. 131 před Jeju Stone Park dva turisty. Tou dobu už venku pršelo stylem, že deštník byl spíše překážkou než pomocníkem, tak jsme oblékli pláštěnky. Pouze přes triko, jelikož i během deště bylo stále teplo. 

Jeju Stone Park je rozlehlé muzeum, z větší části pod širým nebem, s tematikou vzniku ostrova z pohledu vědeckého a mytologického. Vědecký objevíte především v kamenné budově místního geologického muzea, zatímco mytologii vám "povypráví" nehybní strážci ostrova stojící podél pěšinek venkovního areálu. 

Jeden park, tři oblasti:

• Oranžová mytologická stezka
• Červená historická stezka tajemným lesem "gotjawal"
• Modrá stezka za poznáním tradičních lidových řemesel a života na venkově

Součástí komplexu je dále 7 parkovišť, vnitřní muzeum, víceúčelová exhibiční hala, kavárna a obchod se suvenýry. Vstupné za 5000 KRW a v průměru tady můžete strávit kolem 3 hodin jenom chozením venku. Zajímá-li vás geologie, pobyt v muzeu vám zabere klidně další dvě hoďky.

Vytíženost všech sedmi rozlehlých parkovišť se při aktuálním počasí rovnala nule, ovšem přesně v dobu, kdy jsme přicházeli ke vchodu, přijel autobus plný turistů se žlutými deštníky… Jaká je šance, že…? Zasekali nás před pokladnou, zasekali nás na první pěšince, ale potom už jsme je ani jednou nezahlédli. Vzhledem k jejich mimořádně nevhodnému oblečení (do města během slunečného dne) nám došlo, že si řidič autobusu svou přestávku dlouho neužil.

Největší a nejoblíbenější okruh má oranžovou barvu a seznamuje návštěvníky s mytologickou postavou Seolmundae Halmang, stvořitelkou ostrova Jeju. Dosahovala prý tak gigantických rozměrů, že jí žádná hloubka oceánu nesahala výše než po kolena. Mýtus praví, že tato bohyně porodila 500 synů (generálů). Jednoho dne její synové vyrazili na lov a máti pro ně mezitím připravovala polévku v ohromném hrnci. Nešťastnou náhodou do polévky spadla a utopila se. Synové přišli domů hladoví a polévku snědli i s ní.

Nejmladší syn přišel později, všiml si kostí v polévce a všem pověděl, co udělali. Syny tragédie zarmoutila natolik, až se proměnili v kámen a jejich sochy zde stojí dodnes. True story.

Sky Pond je uměle vytvořená vodní plocha, má připomínat hrnec s polévkou, kde Seolmundae Halmang zemřela. 

Hloubka vody je asi do poloviny lýtek, pro návštěvníky jsou nachystané praktické gumáky, aby se v nich mohli projít v "polévkovém hrnci" a pořídit vzpomínku do mobilu – vše pro dokonalé foto, samozřejmě!

Pod touto vodní plochou najdete již zmiňované geologické muzeum. Geologie sice není náš šálek kávy, ale už jen z principu jsme jej chtěli aspoň nahrubo omrknout. Uvnitř však byla tak ledová klimatizace, že jsme se rádi vrátili ven do teplého deště.

Část mytologické stezky lemují tradiční bůžci "dol hareubong" z lávového kamene. Lidé věří, že jim bůžci dopřejí život v hojnosti, ochrání je před neštěstím a zlými duchy; proto jsou sošky často umístěny před branami, u vstupů a vchodů.

Nám se více líbila červená stezka tajemným lesem "gotjawal" (název pro hustý les na Jeju rostoucí z vulkanického podloží, typickým úkazem jsou mechem porostlé kameny, obnažené kořeny stromů a množství kapradin). 

Les byl tichý, skoro nehybný, jen shora jsme slyšeli kapky padajícího deště ve své nepříliš úspěšné snaze probourat bariéru hustého listoví. Schovaní v bezpečí před nepřízní počasí, jsme procházeli cestičkami vedoucími kolem množství zesnulých pohřbených pod tradičními korejskými půlkulatými mohylami. 

Hroby střeží postavičky "dongjaseok", kamenné sošky dětského vzezření. Obvykle jsou v páru umístěny poblíž, aby chránily a utěšovaly duši mrtvého. 

Největší záhadou gotjawalu zůstává tento výjev: 

Poslední, modrou, stezku jsme viděli spíše z dálky. Ani pláštěnky a nepromokavé pohorky nejsou ultimátní zachránci před několikahodinovým pobytem ve vydatném dešti. Navíc jsme tušili, co za bůhvíjakou cestu zpátky do města máme před sebou. Okruh jsme vynechali, mnoho tradičních domečků jsme však viděli i podél prvních dvou (oranžový + červený), lze tedy předpokládat, že bychom naráželi na totéž, akorát intenzivněji. Domky byly většinou otevřené, uvnitř na fotobuňku a s vitrínami vystavujícími předměty každodenního života – kuchyňské nádobí, nástroje, oblečení apod. 

Návrat autobusem bylo přesně takové to dobrodružství, které raději nechcete.

Na zastávce stála funkční světelná cedule. Ukazovala, že za pár minut pojede zrovna ten jediný autobus, který nepotřebujeme. A za dalších 45 minut znovu! Víc bychom ocenili 4 zbylé avizované linky, ale prostě nejely a my nevěděli proč. Padlo rozhodnutí nasednout do jakéhokoli následujícího autobusu bez ohledu na jeho číslo. Přijel jeden malinký, asi jen 10 sedaček, až na řidiče prázdný. Pán byl naštěstí příjemný, korejsky jsem s ním vykomunikovala, ať nás vysadí na nejbližší křižovatce ("nejbližší" = asi 5km) – do té doby stejně nikde nestavěl, protože na zastávkách nikde nikdo nečekal. Poblíž křižovatky jsme našli další zastávku, odtud jsme vzali autobus ve směru do města Jeju na Bus Terminal. Tam jsme nastoupili pro změnu ještě do jiného a konečně dojeli až do naší části města. Uff… jedním autobusem tam, třemi zpátky.

A jak už to u nás bývá, za veškerou tu dřinu jsme se odměnili výborným jídlem. Měli jsme hroznou chuť na japonské curry. Do místního japonského bistra jsme tedy vstoupili s jasnou představou, co si chceme objednat. Místní babka nás celkem úporně přesvědčovala, abychom vyzkoušeli jejich soba nudle, a jen těžko snášela naše odmlouvání. My jsme si stejně prosadili svou a chuťové pohárky nám poděkovaly.

-endy-

OSLÍKUV SPECIÁL:

• štěstí přeje připraveným; až se zima zeptá; kdo je připraven, není překvapen; každý svého štěstí strůjcem,… "I make my own luck" – Harvey Dent
• Umíte si představit, jak vysoký musel být hrnec na vaření polévky pro 500 dětí, když se v něm utopila bytost násobně vyšší než hloubka oceánu? Já taky ne.
• South Park, S05_E04 – Scott Tenorman Must Die, pokud jste dosud neviděli, po jeho zhlédnutí pochopíte mou asociaci
• v ČR dělala Andy ještě nějaký research ohledně Jeju Stone Park s geologickým muzeem a na přehnaně ledovou klimatizaci poukazuje na internetu více lidí
• v japonském bistru vedle nás seděl mladší pár, babka je evidentně překecala k objednání těch soba nudlí a bylo velmi vtipné po očku pozorovat, jak jim nechutnají (soba nudle jsou hodně specifické), zároveň si ani neměli co říct (možná první rande?), což je problém, protože jezení/pití vás od nutnosti mluvit většinou osvobozuje, no takže seděli, nemluvili, nejedli, nepili a jestli my jsme pozorovali je, tak oni pozorovali obsluhu a jakmile se vzdálila dostatečně daleko, tak z podniku utekli, jídlo na stole nechali opravdu téměř netknuté 😀
• v Asii dost často platíte hned s objednávkou, čili nezdrhli bez placení 🙂

-mj-