DEN 13. Poslední den v Tokiu, potažmo Japonsku. Prší, prší, jen se leje. Oko tajfunu je stále blíž. A udeří dnes v noci.

doba čtení 6 minut

Některé šinkanzeny jsou odřeknuty; riziko je příliš vysoké. Venkovní aktivity obecně jsou vzhledem k silnému dešti vyloučeny. Naštěstí jsme ve městě, a když to nejde venku, půjde to někde uvnitř. Míříme tedy do akvária Maxell, kde mají vodu uloženou bezpečně v nádržích a za sklem… což není nutně záruka toho, že nebudeme mokří. 

Akvárium na Shinagawě je vizuálně působivé a zábavné, vzdělávací moc ne. Mají zde akvarijní klasiku: mořské tvory místní i exotické, průchozí tunel se žraloky a rejnoky, světelné tubusy s medúzami měnícími barvu dle duhového spektra.

Větší pozornost věnují cvičeným zvířatům. V různých částech akvarijního komplexu pravidelně vystupují zvířata v zábavních show. Především tučňáci, lachtani, případně tučňáci s lachtany nebo lachtani s tučňáky, záleží na úhlu pohledu...

…a delfíni.

Ti mají pro svá vystoupení kruhový stadion, před jehož vchodem vás nepřehlédnutelná cedulka informuje "We appreciate your understanding that you might get wet." Hned vedle je koš s jednorázovými pláštěnkami.

My jsme si je nevzali a pro jistotu obsadili spíše zadní lavice. Dobrá volba. První řady měly po delfíních plácačkách nacákáno i vzadu za krkem a pláštěnkáři tleskali své prozřetelnosti (a delfínům).

Nejsme nijak zvlášť fandové vystoupení cvičených zvířat, ale objektivně musím konstatovat, že žádné lepší/propracovanější vystoupení s delfíny jsem dosud neviděla. A trochu mokří jsme byli taky, nebojte!

Následný pozdní oběd pro jednou nedopadl dle našich představ. Měli jsme chuť na rámen, chápejte, poslední rámen v Japonsku, a zašli jsme si na něj do nedalekého nákupního centra. Můj byl trochu planý, jinak celkem v pohodě, zato Marek chtěl něco ostřejšího, a tak dostal dávku pekelného ohně. Nejsme chilli máčky, asijské ostré jídlo máme rádi, ale pokud i Marek něco označí za nepoživatelné, je možné, že vám jedna kapka udělá díru do podlahy. 😀

Ne zrovna přesvědčivě nasyceni jsme poté šli na hotelový pokoj, protože venku už opravdu začalo přituhovat.   

Tajfun Trami byl už druhým tajfunem v měsíci září, prvním byl ještě mnohem horší Jebi. Trami vznikl někde poblíž ostrova Guam, putoval nahoru a sílil. Nejhůře zasáhl Okinawu (stejně jako Jebi), dále jeho intenzita slábla, naneštěstí pouze relativně k jeho původní síle. Stále probíhaly evakuace oblastí a Trami za sebou nechával spoušť. Zničené domy, stržené elektrické vedení, záplavy a ztráty na životech. Jindy rušný noční život v Tokiu utichl a lidé se schovali dovnitř. Hustota osídlení tokijské metropole je v podobných případech výhoda – budovy jsou namačkané u sebe, kolikrát vidíte z bytu do bytu v domě přes cestu a prudký nárazový vítr v bludišti ulic ztratí část své síly.

My jsme tajfun víceméně zaspali. Sice jsme večer přes okno sledovali prudký déšť a poslouchali vítr, ale potřebovali jsme energii na návrat domů…

…který vůbec nemusel proběhnout.

Ráno nás přivítalo slunce, bezvětří, příjemná pocitová teplota a fungující metro. Super, Japonci opravují rychle a efektivně. Nebo ne?

Podzemní doprava fungovala. Autobusová, vlaková a letecká omezeně. Popadané stromy a stržená elektrické vedení si vybíraly svou daň. Na vlakové nádraží jsme sice dorazili s velkým předstihem, prozřetelně, jenže náš vlak byl zrušen… po něm další… a další… salámovou metodou cestujícím mezi řádky postupně sdělovali, že vlaky dneska nepojedou. Žádné. Okamžik prozření nás přiměl začít hledat náhradní plán. Na druhé straně nádraží bylo stanoviště autobusů, do odletu zbývala hodina a půl, což byl stále dosažitelný čas dojezdu a nástupu do letadla. Kdyby však autobusy jezdily…

Poslední možností byl taxík, a ty jsou v Japonsku velmi drahé. Jenže pokud rozhodujete mezi několika tisíci za taxi nebo desítkami tisíc za koupi nových letenek, a to ještě bůh ví na kdy, je volba jasná. Postavili jsme se do řady lidí čekajících na označeném stanovišti a za chvíli přijelo černé auto i pro nás. Řidič slíbil, že to za hodinu zvládne. Mimochodem, byl to vyfiknutý pán v obleku s bílými rukavičkami, auto jak kdyby právě přijelo z myčky, a uvnitř na oknech visely záclonky. Dáváme plusové body za komfort, styl a svižnou jízdu na letiště. Svůj slib splnil.

Tokio – Narita, 60km pod hodinu za cca 5000,- Kč.

Měli jsme ještě dost peněz v hotovosti, byť jsme je původně chtěli vyměnit zpátky za €, ale zpětně jsem ráda, že jsme to neudělali, protože platební karty taxikář nebral.

30 minut do odletu.

Náš let se jako jeden z mála chlubil statusem "on time", zrovna když by člověk ocenil mírné zpoždění…

Následovalo odbavení a útěk jako ze scény Sám doma, brána byla samozřejmě na opačném konci letiště.

Stihli jsme to.

Na rozdíl od mnoha dalších cestujících.

Vyvolávání jmen u brány a spousta prázdných sedaček v letadle svědčily o tom, že některé rozmary přírody člověk nepřemůže.

Japonsko úspěšně za námi, před námi 10hodinový let, rozumějte spousta času na přemýšlení. V hlavě se mi začal rodit ďábelský plán, co všechno v této krásné zemi navštívíme příště.

Příště? Ano, příště! Tady jsme totiž zdaleka neskončili.

-endy-

OSLÍKUV SPECIÁL:

• delfíní představení začalo cíleným postříkáním vodou všech předních řad, delfíni vystrčili ocasy a cákali a cákali… 😀
• rámeny jsme objednávali přes automat podobný např. automatu na kafe, s lístečkem jsme šli poté k pultu a čekali, až nás vyvolají, jinak je to už pár let, dneska bych ten rámen snad i snědl, ale tehdy vůbec (zůstává jediným jídlem, které jsem pro jeho pálivost nedojedl)
• přírodní katastrofy jsou v Japonsku běžnější, procesy, jak co nejrychleji obnovit běžný chod společnosti, mají Japonci najeté dobře, ale to neznamená, že bude vše fungovat 100% už pár hodin po zásahu tajfunem, počítejte s tím
• na nádraží jsme dorazili několik hodin před odjezdem vlaku směr letiště, čekat na hotelu vs. čekat na nástupišti a mít info z první ruky…, první spoj zrušili, ale na přepážce nás ubezpečili, že další vlak pojede, vyměnili lístek, dali nové místenky, pak ještě jednou, ale i bez znalosti japonštiny z řeči těla vyhodnotíte, že personál sám vlastně nic neví, jenom drží linii a úsměv na tváři, vy jste pro ně jedni z mnoha cestujících
• ono se řekne na opačném konci letiště, akorát v Tokiu je trochu větší, a když v něm něco hledáte poprvé… 😀
• mít nerozměněné japonské jeny, navíc v dostatečném množství, nás tehdy zachránilo, možná by řidič vzal €, možná by na letišti počkal, až je zase rozměníme zpátky, stihli bychom to…?
• nejčernější scénář byl, že v Japonsku pobudeme déle za více peněz, standardně v rozpočtu počítáme s rezervou na mimořádný nákup letenek, těžko předvídat, co na cestách zažijete, a když zrovna něco nevychází, neberte to osobně, prostě na vás vyšla řada 🙂

-mj-