V článku Příběh opia popisuji provázanost života horských kmenů s pěstováním máku/opia. Úzký vztah krásně ilustrují také pohádky předávané z generace na generaci v kmenech Akha a Lua. 

doba čtení 3 minuty

Pohádky kmene Akha

ZROZENÍ OPIA

Hluboko v dávných časech, kdy hory šeptaly do mlhy a lesy znaly jména každé živé duše, pobývala v kmeni Akha žena tak krásná, až se vítr točil jenom kolem ní a měsíc nad její tváří prodléval déle než nad jinými. Mladí muži přicházeli z blízkých údolí i vzdálených stezek, aby spatřili její úsměv. Nejvíce ji milovalo sedm z nich – sedm srdcí hořelo stejným ohněm.

Jednoho dne stanuli všichni před jejím domem a žádali, zda si mezi nimi vybere svého budoucího muže. S jedním měla ulehnout, pojmout děti a žít šťastně až do smrti. Její duše však byla jemná, křehká a ona nechtěla, aby jediný získal radost na úkor smutku ostatních. Postupně ulehla se všemi. Tato cesta, která měla utišit všechny a neublížit žádnému, však zlomila ji samotnou.

Jak z ní vyprchával život, zavolala těsně před smrtí své příbuzné a s posledním dechem jim zašeptala:

"Pečujte o místo, kde spočne mé srdce. Z té půdy vyroste květ krásnější než všechny ostatní. Kdo okusí jeho sladký nektar, pocítí blaženost, po níž bude toužit zase a znovu. Ale pamatujte – tento květ ponese požehnání i prokletí."

A tak stalo se. Z hlíny, kde spočívalo její srdce, vyrostl mák s okvětními lístky jemnými jako dech noci. A v jeho kráse dřímalo světlo i stín.

KVĚT OSAMĚLOSTI

Jiná píseň hor vypráví o dívce, jejíž krásu zastírala kletba vlastního těla. Její dech byl hořký a její vůně tak silná, až před ní muži ustupovali, ba dokonce z dálky se jí vyhýbali. A tak kráčela životem sama, bez ruky, jež by ji držela v hřejivém stisku, bez očí, které by k ní s láskou vzhlížely.

Její srdce pomalu umíralo tichem i samotou. Když už nezvládala svou bolest, požádala sousedy:

"Nyní odejdu a ukončím své trápení, ale postarejte se, prosím, o můj hrob. Nenechte jej zarůst v zapomnění."

Z místa, kde uložili její tělo, pak vyrostl květ, jaký svět dosud nespatřil – jemný, zářící, plný tajemné vůně. Kdo ochutnal jeho plod, byl okouzlen převelice. Mnozí magii chutě propadli. S každým dalším douškem sladkosti však rostla i tíha hořkosti, a nakonec ani blaženost už nezvládla ji nést. Zůstala vždy jenom bolest.

Pohádka kmene Lua 

MATČIN TABÁK

Žila byla stařena tak dlouho, až i nejvyšší hory zapomněly její věk a řeky lesům vyprávěly o bytosti pocházející mimo tento svět. Však věčnost čeká na každého. Jednoho dne zůstala stařena spát, neprobrala se již nikdy více, smrt po ní natáhla svůj hnát.

Ve stařenčině studené dlani bližní našli poslední vzkaz, jenž napsala lidem:

"Nechť mé tělo spočine na křižovatce cest, kde ticho neutichá a kroky nepřestávají se nést."

Pozůstalí, zvědaví, co stane se, učinili tak. A věci pozoruhodné začaly se dít. Z hrobu stařeny, místa jejích prsou dva silné tabákovníky vyrostly a z jejího lůna zvláštní červená rostlina vzklíčila.

I ochutnali lidé šťávy obou rostlin. Ačkoli obě nesly mocné kouzlo, tabákovník více radosti šířil. Od vesnice k vesnici přes pocestné putoval a stal se každodenním společníkem v obydlích.

Později začali starší vnoučatům vyprávět: "až dospějete a nebude již moct hlavu k prsům své matky tisknout, ni z nich sát, tabák vám ztracené teplo dětství může dát".

Všechny příběhy jsou převzaty a volným uměleckým stylem přeloženy z muzejních textů nalezených v oblasti Zlatého trojúhelníku (lze zde navštívit větší "Hall of Opium" a menší "Museum of Opium", mám na mysli muzeum).

-mj-