DEN 10. Pobývat v Chiang Mai, aniž byste navštívili Wat Phra Tat Doi Suthep, by byla škoda a chyba. Horský chrám s tajemnou pověstí o svém vzniku je atraktivní pro turisty, ikonický pro místní a díky jedinečným stavebním prvkům patří také k oblíbeným natáčecím lokalitám thajských i zahraničních tvůrců.

doba čtení 5 minut, nachozeno 20,9km

Z centra Chiang Mai až nahoru k chrámu jsme to měli nějakých 17 km. Jsme sice zdatní chodci, ale tuto cestu jsme si dovolili zpříjemnit využitím služeb tradiční městské dopravy. Přes Severní bránu jsme došli ke stanovišti songthaewů.

Informace na vývěsce zněly jasně: Doi Suthep soukromá jízda 400THB / sdílená pro 8 osob 100THB na hlavu. Hodlali jsme usednout a čekat do naplnění kapacity. Kdo ale čekat nehodlal, byl řidič. Z jeho nadšených gest jsme vyvodili získanou slevu. Právě dnes, pokud pojedeme my dva hned teď. Holt nebyla sezóna, dalších 6 Godotů vůbec nemuselo přijít. Tak jsme si plácli a zaplatili 300 bahtů za odvoz. 

Cesta trvala asi půl hodinky většinou po serpentinách nahoru na horu.

Výstup k samotnému chrámu začíná proslulými "naga stairs" lemovanými po obou stranách těly mýtických hadích bytostí. Při počtu 300 stupínků jde o nejdelší schodištní balustrádu svého typu v celém Thajsku, což je jeden z hlavních faktorů oblíbenosti místa.

Když jsme tedy za neustálého vyhýbání se lidem pózujících doslova na každém schodu vyťapali nahoru, přivítala nás obligátní cedulka s instrukcemi pro vstup. Zase dvojí metr… 

V předchozím článku jsem zmiňovala spojení tradice a extravagance v typických rysech chiangmajské chrámové architektury. Wat Phra Tat Doi Suthep je má všechny. Výše zmíněná schodiště s nágami, vícevrstvé střechy, detailní ornamenty, zlaté stúpy… 

…komplikované dřevořezby. 

K tomu připočítejte výhled na Chiang Mai a jeho okolí jako na dlani… 

…a pověst o založení chrámu ve 14. století, kterak bílý slon z nařízení krále Kue Na šplhal do hor s částí Buddhovy ramenní kosti na hřbětě. Když vysílený dorazil na vrcholek Doi Suthep, třikrát zatroubil a padl mrtev k zemi. Na místě jeho skonu král přikázal vystavět chrám, v jehož srdci Buddhovu relikvii uložili (a slon tam beztak taky leží dodnes).

Nás v areálu nejvíce zaujalo jiné zvíře, kohout s pamětní deskou. To už musel být jó nějaký Pan Kohout, když někdo považoval za důležité umístit jeho obraz přímo na hlavní nádvoří chrámu.

Podle zjištěných, byť těžko ověřitelných informací (překlad textu pod obrazem + LLM) šlo o vysoce inteligentního kohouta v královském vlastnictví. Kohout dohlížel na panovníkovo bezpečí, spal vedle něj (nikdy na něm!) a po dvou letech života jej zasáhl blesk během hlídky venku na dešti.

S jiným historicky důležitým kohoutem jsme však měli tu čest už v Ayutthaye a Thajci obecně uznávají kohouty coby symbol odvahy a přízně osudu. Určitě tedy neuškodí pověsit si jednoho někde u vás doma… myslím obraz!

Dolů jsme sešli opět po hadích schodech, nyní již o poznání méně vytížených…

…a pod chrámem si dali kokosovou svačinku s výhledem na rušnou příjezdovou cestu. Z mladého kokosu jsme nejprve vypili osvěžující sladkou vodu, a posléze stánkař kokos osekal, abychom mohli vydlabat dužinu. 

Dle množství songthaewářů natěšeně čekajících na výdělky u hlavní cesty jsme věděli, že by se na nás nejraději všichni slétli jako vosy na med. 

Naše kroky však mířily do džungle aneb dolů po "Monk's trail", pěšky starou stezkou mnichů. 

Zpočátku jsme váhali, zdali tudy vůbec ještě někdo chodí. Hustě rostoucí traviny na trase přesahovaly i Markovu poměrně vysoko posazenou hlavu. Opatrně pak zvažujete rozhodnutí s možným vlivem na délku vašeho života... Ale riskli jsme to, zapluli do hlubin bujného porostu a o pár desítek metrů později objevili obstojnou lesní stezku. 

Jistě, nechcete se tady plahočit uprostřed deště, ale jinak vlastně celkem schůdná cesta. 

Asiaté by možná nesouhlasili, jejich nevole chodit mimo značené vybetonované stezky a schodiště nebo prostě "chodit jen tak" nám přijde až pověstná. Oni milují schody vedoucí na vrchol hory, oplocené chodníčky zatarasené na konci, eskalátory směr vyhlídková věž... rychle udělat selfie ve vymezeném prostoru a stejnou cestou zamířit zpět.

Zřídkakdy jsme potkali asijské horaly či vycházkáře uprostřed delší a/nebo náročnější pěší trasy jen z pocitu čiré radosti. My naopak chodíme hodně, dlouze a rádi – chceme prozkoumat zastrčenou uličku, objevit přírodní zajímavosti nebo dojít zpátky na hotel po svých a vychutnat si atmosféru země.

Monk's trail nevybočovala z řady. Potkali jsme pouze pár zápaďanů a jenom jednu vyděšenou čínsky hovořící skupinku; působili dojmem ztracených Smolíčků. Z místní fauny nás přišly pozdravit staré známé nefily chluponohé. Kamarádíme s nimi už od návštěvy Taiwanu.:)

Odměnou za 2kilometrový vycházkový detour nám byl chrám Wat Pha Lat schovaný v oáze lesního ticha. Jako bychom se ocitli v čase o pár století zpátky… 

…nebo možná ve světě Fantazie z Nekonečného příběhu. Atrej zrovna prochází jižním Orákulem střeženým sfingami… 

…a nevinně se tvářící ovečkou. 

Co tady dělá ovce??? 

Je to snad další hádanka od tajemné sfingy? 

Pohled přes okraj přírodního nekonečného bazénu nás přivedl zpátky do reality. Nejsme zde proto, abychom řešili záhadu odložené ovce, nýbrž abychom sešli dolů k okraji města. 

V něm jsme si nejprve nostalgicky připomněli strasti a slasti vlastních studentských let podél minimálně 4km dlouhé čtvrti univerzitních budov, následně pseudovědeckým zkoumáním vhodnosti propojení grafiky a nomenklatury místních vývěsních štítů. 

Člověk odejde na nevinnou procházku do hor a nakonec je z ní vyčerpávající vzdělávací výprava. Všichni ti kohouti, sloni, sfingy a ovce… K jídlu pouze jeden kokos a i ten ještě šérovaný s drahou polovičkou. Chtělo to pořádné živiny, zasytit bříško a potěšit oko. Šli jsme na jistotu do téhož bistra jako předchozí den a dali si gáblík - celkem normálně chutnající směs rýže, kuřete, ananasu, ale ta vizuální prezentace!

O pár (na hotelu prospaných) hodin později nastal čas objevit kouzlo nočních nedělních trhů v chrámech poblíž Východní brány. A že bylo na co koukat! Rozmanité zboží ve stáncích přímo vedle náboženských budov. Trhovci vybízející k ochutnávkám čajů, přičichnutí k orientálním parfémům… 

…do toho žaludek ze všech těch vůní čerstvě připravovaného jídla už zase křičí hlady. 

Den s nečekaně bohatou zvířecí tematikou jsme zakončili ve společnosti měkkýše z čeledi chobotnicovitých - s kousky chapadel v japonském takoyaki.

-endy-

OSLÍKUV SPECIÁL:

• při jízdě songthaewem hore jsme zahlídli tři psy jdoucí spořádaně rovněž směrem vzhůru na výlet, organizovanost jejich zástupu a ťapání po krajnici vypadalo vtipně a roztomile, cestou zpátky jsme potkali další trojici psů jdoucích stejným stylem dolů, Doi Suthep musí být "the thing" nejen pro lidi:)
• když se řekne "nága", nemůžu si nevybavit bytost mágů ze série Heroes of Might and Magic

-mj-