DEN 1. Naše cesta na Taiwan byla dílem náhody. Jednoho mrazivého večera v únoru jsme hledali výhodné letenky do další asijské země a zjistili jsme, že China Airlines v červenci spouští novou linku – přímý let z Prahy do Taipei, hlavního města Taiwanu. Vždy se snažíme upřednostňovat přímé lety, přijde nám to nejefektivnější ve všech směrech. V tu chvíli tedy bylo rozhodnuto, změníme plán (z původního Malajsie a/nebo Thajsko) a vyrazíme do destinace, která nikdy předtím ani nebyla na našem cestovním listu.

doba čtení 6 minut

Listopad je na Taiwanu jedním z nejlepších měsíců. Období monzunu, tedy úmorných veder, prudkých lijáků, tajfunů a tak nějak celkově nepříjemného vlhkého počasí, je pryč, ale teploty jsou pořád docela vysoké (25-30°C) a dny relativně dlouhé a slunečné.

Tak jsme to vzali hned od 1. listopadu, nasedli v Praze na letadlo a…

…let trval 12 hodin. 12 hodin! Na druhou stranu, krmili nás dobře, na sedadle u okýnka vedle nás nikdo neseděl (bylo to patrně jediné neobsazené místo v celém letadle, považte to štěstí!), obrazovky před námi fungovaly, nový typ letadla (A350-900) byl celkem dobře odhlučněn, ale stejně. Po obědě jsme povinně museli zatáhnout všechna okna a spíme. Jenže nespíme! Nejsme unavení! Chceme si číst, dívat se z okna, povídat si! Ne. Jen jednou se mi povedlo nenápadně povytáhnout kryt okýnka a naskytla se nám úchvatná podívaná na sopky kdesi nad Ázerbájdžánem.

Letadlo bylo plné Asiatů, především asijských důchodců… že by taky využili nové linky do (pro ně) exotické České republiky? Vždy mě na nich fascinuje, jak dokážou prospat celý let. Sednou, nasadí masku přes oči, přikryjí se dekou a okamžitě usnou. Po probuzení jsou z nich vyspaná sluníčka připravená na nové zážitky. Člověk jim až trochu závidí.

Nicméně přežili jsme to, ani to nebyla taková hrůza.

Po příletu bylo na Taiwanu o sedm hodin více, takže jsme přistáli na letišti následujícího dne ráno. Jet lag zatím taktně mlčel.

Po vyzvednutí kufrů jsme zamířili k automatům, které vydávají plastové kartičky na dopravu. Nejpraktičtější věc ever!

V automatech můžete pořídit EasyCard nebo iPass za 500TWD (taiwanské dolary, momentální přepočet 1TWD je asi 0,75 českých korun) – z toho 100TWD je nevratná záloha a 400TWD je počáteční nabitá částka k volné útratě. Obě kartičky platí po celé zemi a můžete je využít pro platbu v metrech, v autobusech, na některých lodích a lanovkách, v obchodních řetězcích 7-Eleven a Family Mart i v některých automatech s rychlým občerstvením.

Takto vybavení jsme se odebrali do podzemí na metro MRT směr Taipei. Cesta z letiště stojí 150TWD a je možné nasednout na fialový Express Train, který staví jen v pár stanicích, nebo modrý Commuter Train, ten staví na své lince všude a je přirozeně pomalejší.

Na check-in v hotelu bylo stále brzy, proto jsme zaplatili, nechali jim kufry a vydali se objevovat hlavní město. A proč rovnou nezačít něčím monumentálním. Go big or go home, že jo?

Chiang Kai-Shek Memorial Hall je impozantní síň věnovaná památce bývalého prezidenta. Uvnitř je socha blaženě se usmívajícího Čankajška v nadživotní velikosti hlídaná bdělou stráží mladistvého (a poněkud hubeného) vzezření. Jejich střídání, probíhající každou celou hodinu, je oblíbenou turistickou atrakcí, na kterou lidé čekají i 15 minut před začátkem. Nebyli jsme na to připravení, tak jsme na první pokus přes ty davy nic moc neviděli. Nevadí, příležitostí ještě bude dost. 

Prostor uvnitř má několik pater a je věnovaný výjevům z historie či dočasným uměleckým výstavám a samozřejmě i obchodům se suvenýry. 

Prostor venku je rozlehlý a krásně upravený. 

Na levé a pravé straně můžete vidět Národní divadlo a Národní koncertní síň, vepředu je ohromný vstupní portál. Hned první den (bude se to opakovat častěji) jsme narazili na problém, že fotka zkrátka nedokáže zachytit monumentalitu některých míst či soch. Někdy zvedáte hlavu do výše a můžou vám oči z důlků vypadnout a na fotce to potom vypadá jaksi "meh". Takže same here – celý areál, pamětní síň, portál, budovy, všechno veliké a působivé. Musíte se tam prostě projít a vidět to naživo. 😊

Vedle areálu je schovaný maličký parčík s jezírkem a kapry koi. Jelikož je máme rádi (Marek teda víc než já), padly naše první taiwanské mince na jejich krmení. To byla bitka! Kdo se víc nají – ti malí/rychlejší nebo ti větší/silnější? Dozvíte se na konci. 

A když už teda mluvíme o jídle, my máme taky hlad! Navíc je hrozné horko, zároveň se začíná ozývat jet lag. Jdeme obědvat.

CoCo Curry House Ichibanya je jeden z faktorů, který VELMI významně přispěl k našemu entusiasmu z cesty na Taiwan. Je to náš milovaný řetězec restaurací specializujících se na japonské curry a jeho objevení byla náhoda (podobné příjemné náhody se nám na cestách stávají častěji). Více o něm najdete v Cestovních denících z Japonska.

S plnými bříšky jsme se vrátili na hotel, kde nás konečně ubytovali a… COŽE? Náš pokoj nemá dveře do koupelny. Někdo je zapomněl nainstalovat? Nebo jim to připadá normální? Je to nějaké kombo ložnice/koupelna/záchod v jednom? Ložpelchod? Jako vážně? Ale nechtělo se nám to řešit. Stejně, na recepci nebyl nikdo, kdo by dokázal poskládat srozumitelné věty v angličtině (ano, na recepci v hotelu uměli anglicky povětšinou jen jednotlivá slova), tam bychom ničeho nedosáhli. Postel byla pohodlná (i když pro některé neasijské čahouny poněkud krátká), tak jsme si dali pár hodin oddych.

První večer jsme potom věnovali prozkoumání Ximendingu, čtvrti, kde byl náš hotel. Ideální místo pro lidi, kteří mají rádi "hustle and bustle" – rušný život velkoměsta, nákupní ráj, rozmanité vůně místního jídla, tavicí kotlík různých národností.

Den jsme zakončili banánovo-čokoládovou waflí; sladkosti tady mají výborné.

-endy-

OSLÍKUV SPECIÁL:

• nejvíc toho sežrali malí a rychlí kapři, velcí popravdě neměli snad jediné sousto, zase abyste se stali velkým kaprem, museli jste napřed být malým a něco sníst, věřím, že vzpomínky na tu dobu jim zůstaly
• let nejenže pocitově netrval dlouho, klidně bych řekl, že nám to přišlo skoro jako teleport, takový ten pocit, když jdete spát, zavřete oči, hned je otevřete a noc je za vámi
• do Taipei jsme přiletěli kolem sedmé ráno tamního času, check-in na hotel byl až od 15:00, asi si umíte představit, že udržovat bdělý stav dalších cca osm hodin byla celkem výzva, ale vyzráli jsme tak na jet lag, nespavost člověk večer opravdu neřešil
• úroveň angličtiny na Taiwanu je horší než v Japonsku či Jižní Koreji (a už tam byla nevalná), nemyslím to zle, pro většinu lidí nedává smysl učit se anglicky, když sousedíte s miliardovou Čínou, nejčastěji se v asijských zemí z pragmatických důvodů učíte nějakou dvojkombinaci z trojice japonština/korejština/čínština, angličtina je pro ně těžký jazyk ze stejného důvodu, z jakého jsou pro nás těžké jejich výše uvedené jazyky, vždyť i abecedu mají rozdílnou, očekávejte, že se s vámi většina lidí bude domlouvat v lepším případě jednotlivými anglickými slovy a sekundovat jim budou aplikace v mobilu, kalkulačky na čísla, vytištěné kartičky s obrázky a anglickým textem…, je to však výhoda pro lidi v angličtině obecně slabší, protože i s úrovní jenom ze základní školy toho budete umět víc než většina lidí tam

-mj-