DEN 6. Starobylou krásu města Ayutthaya jezdí turisté obdivovat v rozsahu jednodenních výletů z Bangkoku. Většině to stačí. Nám ne. Pokud nás nějaké místo zaujme, chceme v něm strávit delší čas, projít i projet jej na pohodu, objevit v něm různá zákoutí a ne si jen odškrtnout vyfotografování "povinných" turistických atrakcí.

doba čtení 7 minut, nachozeno 13,9km

Ubytování v Ayutthaye jsme proto bukli na 4 noci, abychom půlku prvního celého dne strávili úplně mimo město. Ayutthaya zde stojí už téměř 700 let, pár dalších hodin ještě vydrží. Dopoledne na novém místě jsme hodlali věnovat tomu nejvíc NEJ z thajských "nej" – největšímu Buddhovi celé země. Ale postupně, napřed snídaně. 

Ráno jsme totiž v hotelové restauraci objevili něco neuvěřitelného. Mezi veškerými thajsky a čínsky laděnými pokrmy voněly buchtičky s krémem! A chutnaly přesně jako ty české! Doma je sami nepřipravujeme, ale zde jsme nostalgicky oživili vzpomínky na vděčné, vesměs páteční jídlo ve školních kantýnách (ve své době jeden z lepších školních obědů, většina se na něj opravdu těšila). 

Teď jak svépomocí dojet až k největšímu Buddhovi Thajska? Můžete risknout skútr nebo skombinovat bus/tuk-tuk/pěšo. V prvním případě myslete na fakt, že cesta tam a zpět je z Ayutthaye dlouhá asi 100km. Ve druhém případě vám vlivem znalosti místních dopravních MHD poměrů pocukávají koutky nervovými záškuby, pokud ne rovnou počínajícím záchvatem smíchu.

Zaplatili jsme soukromého řidiče.

Cena nebyla nijak závratná a v tomto případě jsme upřednostnili pohodlí, jistotu a úsporu času.

Řidič nás vyzvedl v hotelu v přesně stanovený čas, neuměl anglicky a my jsme si poměrně jistí, že ani nevěděl, kam ten den jede. Možná z toho měl nakonec větší benefit než my – dostal zaplaceno, objevil nové místo ve svém rajónu, osobně tam zajel, a projeví-li obchodnické vlohy, dokáže nově nabyté znalosti v budoucnu zmonetizovat.

První půlhodinku jelo auto poměrně svižně po široké silnici severně směrem na Ang Thong, dalších 15 minut kodrcalo úzkými cestičkami uprostřed ničeho… tam přesně najdete Největšího z Největších. UPROSTŘED NIČEHO! Rýžová pole, louky, lesy a opuštěné cesty.

Vzpíná se nad krajinou jako 92 metrů vysoký gargantuovský obr, ale teprve když k němu přijdete blíž, dopadne na vás tíha vaší malosti při pohledu do jeho blahosklonně přimhouřených očí shlížejících na vás z nesmírné výšky. 

Celý náboženský komplex nese jméno Wat Muang a sestává z několika zajímavých míst, jejichž obcházením strávíte asi 2 hodiny. 

Vstupné platí opět pouze cizinci, dělá 50THB na osobu, a pokud jsou tito cizinci zároveň jedinými návštěvníky, buďte si jistí, že je personál hlasitě nahání ke kase už během vystupování z auta na 100 metrů vzdáleném parkovišti.

Přijeli jsme po 9. hodině ranní, čilý ruch obstarávali stavební dělníci, údržbáři, uklízečky a proaktivní výběrčí poplatků za vstup. Návštěvník, kromě nás dvou, ani jeden, což nám obecně spíše vyhovuje.

Areál disponuje dvěma hlavními svatyněmi, neboli ubosoty, což je poněkud neobvyklé množství (hlavní ubosot bývá jeden).

První ubosot trůní v kruhovém objetí ohromných lotosových květů.

Sochy buddhistických mnichů po obvodu budovy výmluvně dokazují, že osvícení lze dosáhnout různými způsoby. 

Vnitřní výzdoba svatyně vás provede výjevy ze života Siddhárthy Gautamy. 

Druhý ubosot hlídají zlatá a stříbrná nága. 

Zdání nekonečnosti v jeho zrcadlovém interiéru bere dech. 

Prostor svatyně vyplňují sochy Buddhů, ctěných mnichů a opatů, přičemž nejdůležitější "relikvií" je opat Ajarn Kasem. Toho času po smrti. Za svého života údajně předpověděl mnoha lidem budoucnost a zajistil tak chrámu prosperitu. Lidé považují za zázrak, že opatovo tělo po smrti nepodléhá rozkladu, aniž by potřebovalo balzamování či chemikálie. Zrcadlová síň je metaforou věčnosti jeho tělesných ostatků. 

S výjimkou "věčného" těla potřebovalo v areálu údržbu skoro vše ostatní. Horliví dělníci pobíhali s pracovními nástroji sem a tam a v lešení bylo kdeco, koneckonců i samotný Buddha. 

Za akustického doprovodu neustálého bouchání a vrtaní na okolních staveništích jsme vyrazili obhlédnout sousoší vyobrazující barmsko-siamské války (historické období bojovných konfliktů v 16.-18. století). Zatímco Thajci (tehdy Siamejci) byli hrdinnými bojovníky, Barmánci naopak netvory opékající malé děti nad ohněm.

Komu je po tomto výjevu nepříjemně, nechť je informován, že bude hůř… V pekelné zahradě.

Naraka, neboli buddhistické peklo, patří k nejsilnějším zážitkům z celé návštěvy Wat Muangu. Výstavu utrpení pod širým nebem uvádí dvě vysoké deformované sochy hladových duchů, jímž nenasytné jazyky čnějí ven z pusy dolů až na zbytnělá břicha.

Přehlídka pokračuje řezáním, sekáním, porcováním, vrtáním, pálením či pitím roztaveného kovu. 

Některé postavy mají hlavy zvířat dle hříchů, jimiž se provinili. Prasečí hlava symbolizuje korupci, králičí žárlivost, kuřecí pohlavní styk s nežádoucími osobami atp. 

Cizoložníci šplhají nazí po trnovém stromě. Slabé a pomalé dole rozsápou psi, zdatnější nahoře rozklovou supi. 

Každý jeden zvuk pilně pracujících vrtaček a sbíječek v okolí dostával člověka do té správné atmosféry kruhů pekelných.

V kontrastu s utrpením dává stále viditelná socha Buddhy na obzoru svým smířlivým úsměvem naději a připomíná, že mučení v narace není věčné. Čas strávený v pekle intenzivní bolestí očistí duši od negativní karmy. Jakmile hříšník svůj dluh splatí, bude reinkarnován.

Návrat z pekla na hotel proběhl ještě v dopoledních hodinách a nyní už jsme opravdu byli připraveni objevovat Ayutthayu. Dva kilometry od nás mapa slibovala Ayothaya Floating Market (plovoucí trh). Lákavý cíl, sledovali jsme tedy šipku na mapě, napřed skrz čtvrť ne úplně chudých obyvatel… 

…a posléze těch ne zrovna bohatých.

Během monzunového nečasu snadno zjistíte, kterak suchou nohou do obydlí nevstoupíte (a možná ani uvnitř to nebude o moc lepší).

Předpokládám, že i mosty položili jen tak provizorně, aby nikoho nemrzelo, až je zase vezme velká voda.

Cestu k cíli lemovali potulní psi různých velikostí a nejasných plemen, přičemž odteď jsme si začali všímat přímě úměry "čím více na sever Thajska, tím více psů na volno". Někteří leželi vyťapení uprostřed vozovky, jiní preferovali relativní chládek ve stínu na krajnici. Naše přítomnost jim nestála za pohyb větší než otočení hlavou. Jeden nás však svým agresivním chováním donutil k otočce a hledání jiné trasy.

Asi po půl hodině jsme došli k onomu plovoucímu trhu. Už jste o nich slyšeli? O místech, kde lidé kupují a prodávají zboží v loďkách na kanálech či na řece? Turisté procházejí podél domečků postavených přímo na vodě nebo se za drobnou úplatu nechají kormidelníkem povozit po klidné vodní hladině uprostřed rušné atmosféry stánkového prodeje?

Tak tohle přesně NEBYLO ono.

Pár dřevěných domečků obklopujících vodní plochu sice nabízelo jídlo a suvenýry, ale ke spočítání zákazníků jste pomalu nepotřebovali ani prsty jedné ruky. I vodu místo loděk čeřilo jen pár ryb. Jestli tohle místo zažilo lepší časy, my jsme je prošvihli. 

Divocí psi, polorozpadlé mosty, zaplavené domky, neplovoucí trhy… co si budem, člověku po tom všem vyhládne.

V Bradavicích existuje tajná místnost. Objeví se pouze tehdy, když ji někdo opravdu potřebuje, a je vybavena vším, co dotyčný žádá. Komnata nejvyšší potřeby. My jsme našli Vývařovnu nejvyšší potřeby. Objevovala se na různých místech v Thajsku podle toho, kde zrovna hladoví lidé syté jídlo za malý peníz hledají. Kouzlo, že? 😊

Teď vážně. Na takový podnik jsme v Thajsku narazili poprvé a jeho systém nám připadal jednoduše geniální. Vývařovna, jak jsme mu začali říkat, ať už permanentní nebo dočasná, funguje na principu objemu prodeje. Na meníčku najdete spíše menší počet jídel (např. kuře – smažené nebo vařené s rýží nebo hranolkami + polévka) rychle a snadno připravených pro velké množství lidí za malou cenu. Opravdu malou. V místní fialové vývařovně mluvíme o 50ti korunách za plnohodnotné jídlo, později jsme v dalších klesli až na 20 korun za porci. 

Máme-li hlad, nenecháme si koleno pro korunu vrtat; někdy jíme za 500, jindy za 50, ale z tohohle místa jsme měli opravdu radost. Kecala bych, kdybych řekla, že cena pro nás nebyla důležitá, ale atmosféra místa a vůbec jeho existence nás potěšila mnohem víc.

Následující dny už jsme Vyvařovnu nejvyšší potřeby na stejném místě nenašli. Jako by se do země propadla, a dokonce ani místní nevěděli, o jakém fialovém zázraku mluvíme. Hádám, že ji zrovna někdo potřeboval mnohem více než my.

-endy-

OSLÍKUV SPECIÁL:

• agresivní pes, který nás přiměl změnit směr, za námi šel několik set metrů a bez přestání štěkal, v rámci "damage control" jsem Andy přesvědčil, ať neutíkáme, ale prostě jenom pomalu jdeme (v opačném případě by to byl souboj mezi mnou a psem :D)
• jeden večer si dáváme večeři ve fialové vývařovně, další den nám lidé pracující hned vedle tvrdí, že neví, o čem mluvíme, zjišťovali jsme otevírací dobu a pomalu jsme byli za blázny, jak jde vidět na fotkách, vývařovna fungovala pouze venku, další dny po ní nebylo ani památky, žádné stoly, židle, cedule, pergola… da fck?!
• tento článek tříčlenná komise (včetně ovce) hodnotí ratingem "R" (restricted), mládeži do 17 let nevhodný bez přítomnosti dospělé osoby

-mj-