DEN 11. Sloni a Thajsko patří dohromady. Vždy zde byli uctíváni, užíváni a bohužel také zneužíváni. Slon je thajským národním zvířetem symbolizujícím sílu a moudrost. Sochy slonů střeží chrámy a podpírají stúpy. Ikonografie zobrazuje tyto mohutné savce po boku králů a slavných generálů.

doba čtení 8 minut, nachozeno 12km

V minulosti hráli sloni stěžejní part na polích orných i válečných. Pochodující tanky dokázaly zadupat nepřítele do země i s koněm (Alexandr Veliký by mohl vyprávět) a po bitvě třeba ještě odtahat klády dřeva na stavbu chrámu v nově dobytém území. Po tisíce let byli sloni chytáni do zajetí a trénováni k těžké manuální práci – těžbě dřeva, stavení mostů, transportu materiálu apod. Vykořisťování slonů přispělo k rychlejšímu odlesňování a úbytku přirozeného prostředí, následkem čehož došlo k dramatickému snížení jejich počtu. 

Když thajská vláda roku 1989 těžbu dřeva za pomocí slonů zakázala, mnoho lidí přišlo o práci a nebylo tím pádem schopno své statné svěřence uživit. Vypustit domestikovaného slona zpět do přírody však nepřipadá v úvahu. Kontroverzní řešení finančních nesnází přišlo spolu se vzrůstajícím turismem – mahúti (vodiči/cvičitelé slonů) přeučili slony k zábavným akrobatickým vystoupením a místo válečníků jim na hřbet posadili dovolenkáře.

Že je to zase špatně?

Ano!

Jediný opravdu šťastný slon je volný slon. 

Jak ale pomoci těm, kteří už žijí v područí člověka a přivykli kontaktu s ním? Krok správným směrem mohou představovat záchranné etické stanice poskytující relativně klidné zázemí domestikovaným slonům. Píšu relativně – platit tyto instituce bude především opět turista, který chce za své peníze něco na oplátku. Dochází tedy k určitému kompromisu mezi humánním zacházením se zvířaty a zážitkovým programem pro návštěvníky.

I my jsme chtěli vidět, poznat, zažít a udělat si vlastní obrázek na "sloní azyly". V Chiang Mai jsme proto oslovili agenturu s dobrými recenzemi specializovanou na organizování návštěv těchto etických stanic a koupili si celodenní výlet kombinovaný s návštěvou Národního parku Doi Ithanon.

Jste-li "příznivci" hromadných zájezdů s průvodcem asi jako my, jistě víte, že vždy obsahují aktivity, bez kterých byste se raději obešli – nucené pauzy, předváděčky, volno na nákupy v předem smluvených prodejnách atd. Taky jsme si tím prošli. Kupř. hned ráno půl hodiny po vyzvednutí před hotelem následovala povinná 20min. přestávka s dobrovolnou snídaní v kavárně u cesty za městem. Děkujeme, zrovna jsme posnídali na hotelu a věřím, že ostatní z našeho minivanu taky.

O dalších 90 minut později jsme vystoupili z auta přímo před branou do Národního parku Doi Ithanon, kde na nás čekal pomocný průvodce našeho průvodce.

Pán neurčitého věku pocházel z jednoho místního horského kmene a provedl nás přírodní stezkou podél rýžových polí, jahodových farem, kávových plantáží... – vše v produkci drobných místních zemědělců. 

Zavedl nás k vodopádům, kde ochotně odfotil všechny, kdo o to požádali. 

My z vodopádů až tak paf nejsme, ale největší z nich byl docela impresivní. 

Časem v naší skupince došlo k rozdělení na opozdilce fotící se s kdejakým klackem v ruce a zdravé jádro pochodující v tempu dočasného průvodce. Ukázal nám, co všechno v oblasti roste a žije (hadi, pavouci), a občas jsme dostali něco i ochutnat (živé tvory jsme nechali žít i nadále). K snědku bylo po cestě pomalu kde co, o rozmanitot nebyla nouze – citrony, banány, kávovník, skořice, mango, jedlé kaštánky, různé drobné oříšky, makadamové ořechy, kaki, avokádo či kumkvat.

Procházku jsme zakončili návštěvou horské vesničky s prezentací čaje a kávy místní výroby…

…a samozřejmě následnou ochutnávkou. 

Ze zvědavosti jsme zakoupili jeden balíček intenzivně pražených kávových zrn a retrospektivně si říkáme, že jsme jich mohli pořídit více. Chutnala skvěle (velmi černá, velmi silná).

Obědové pohoštění proběhlo v téže vesničce – výtečná mléčná polévka, kuřecí směs se zeleninou a rýží, meloun s ananasem jako zákusek.

Napojení a zasycení jsme vyjeli vstříc dalšímu programu, nejvyšší hoře Thajska, podle níž nese název celý Národní park – Doi Ithanon.

Popravdě není o co stát. S výškou 2565 m.n.m. to sice není žádný trpaslík, ale člověk by o něj pomalu ani nezakopl, jak je zastrčený v hlubokém mechovém lese. 

Výhled nula nula nic, nahoře jedna malá svatyňka k uložení ostatků krále Inthawichayanona (7. vladaře království Lan Na) a silnice pro auta vedoucí až téměř k vrcholu. 

Největším zážitkem tak pro nás bylo ochlazení z každodenních 30ti stupňů na nějakých 11, což dramaticky prožíval náš teplomilný průvodce, a čerstvý horský vzduch.

O 5 kilometrů dále a 400 výškových metrů níže stojí podstatně viditelnější a reprezentativnější vrcholky, ne však hor, nýbrž dvou pagod.

Fialovou pagodu Phra Mahathat Naphaphonphumisiri postavili roku 1992 při příležitosti oslav 60. narozenin královny Sirikit (zemřela 24.10.2025). Venkovní stěny zdobí křehké malované kachličky… 

…zatímco mozaiky uvnitř vyprávějí o Buddhově životě. 

Královnina pagoda zosobňuje veškerou krásu a ženskost podtrženou květinovou zahradou obklopující kruhovou stavbu. 

Hranatou hnědou pagodu Phra Mahathat Naphamethanidon taktéž zkonstruovali za účelem uctění 60. výročí narození, ovšem krále Bhumibola, a to již roku 1987, je tedy o 5 let starší. 

Interiér ukrývá poklad z nejvzácnějších… 

…totiž údajný Buddhův vlas. 

Vidíte ho tam, skrčka jednoho, jak se nenápadně rýsuje proti světlu? Mně taky chvilku trvalo, než jsem ho vykoukala, a ještě delší chvilku na úspěšné fotografické zvěčnění.

Téda, ten Buddha. Trousil, kudy chodil! Kdybych měla počítat, kde všude už jsme viděli zaručeně pravou Buddhovu relikvii, nádobu s relikvií, otisk relikvie… a to nejen v Thajsku!

Tak jo, ještě nějaké ty výhledy ze "střechy Thajska" a teď už opravdu jedeme na slony!

Hodinka cesty ke stanici po křivolakých horských zákrutech by byla peklem na zemi i s Kinedrylem, ale jakmile se vám za posledním kopcem otevře výhled do sloního údolí, převáží nadšení nad veškerou dopravní nauzeou. 

Všichni návštěvníci dostali modré košile, jelikož pro zdejší slony modrá barva znamenala "přítel"/"bezpečí" (rovněž pach košile vysílá signál "přítel", sloni jsou na něj zvyklí). Vyslechli jsme podrobnou instruktáž, co (ne)dělat v jejich bezprostřední blízkosti, kterých částí těla se můžeme dotknout, na co si naopak dávat pozor. Průvodce nás seznámil s minulostí a povahovými rysy každého slona.

Následovalo krmení banány – zatím přes ohradu, šlo koneckonců o první kontakt pro obě strany.

Banán držíte rovně za okraj, aby jej slon mohl vzít svým chápavým chobotem a zároveň nepřibral vaši ruku. Myslím, že sloni ohledně podávané stravy žádné bezpečnostní pokyny nedostali a brali, co viděli… občas i z kapes. 

Marek se pak nabídl jako dobrovolník k donášce okusu… 

…a hostina pokračovala. 

Sloni tráví až 80% svého života krmením a jejich obrovské tělo vyžaduje 100-300 (někdy i více) kilogramů potravy k uspokojení energetických nároků. Trávicí systém však nemají příliš efektivní; žaludek zpracuje pouze kolem 40% potravy, zbytek okamžitě odchází jako trus. S trochou nadsázky lze sloní život sumarizovat třemi slovy – "jedí a kadí".

Po jídle nastal čas koupání, což patří k oblíbeným turistickým atrakcím, ovšem nakolik příjemnou pro slony, těžko říci. My jsme této aktivitě pouze přihlíželi s pocitem, že už je možná trochu za čárou. Dát slonům najíst, projít se s nimi, poklidit po nich, trochu je poťapat, proč ne, ale chodit s nimi do vody, cákat na ně a očekávat od nich to samé… ne-e, to už je moc nucené. Vždyť stačí pobývat v blízkosti mohutných tlustokožců bez jakýchkoliv bariér.

Další kroky slonů směřovaly přirozeně opět ke zdroji potravy a my je doprovodili. 

Nakonec přišel čas loučení. Poslední pohled na slony putující ke zdroji vody, poslední výhled do zeleného údolí zalitého pozdně odpoledním sluncem a zpátky do civilizace. 

Bylo to úžasné, dechberoucí, opravdu. Zároveň k zamyšlení.

Jak příjemný život sloni v těchto stanicích mají?

Jak zacházejí mahúti se slony, když se nikdo nedívá?

Nakolik jsou stanice ochotny modifikovat chování slonů pro peníze turistů?

Kde jsou hranice etiky?

-endy-

OSLÍKUV SPECIÁL:

• hromadné zájezdy s Andy VELMI neradi
• jahodové plantáže nahradily pěstování máku za účelem získání opia, toto více rozepíšu v článku "Příběh opia"
• koupání se slony probíhá nepřekvapivě tak, že vy a sloni v jedné řece jste, v prospektech sice píšou, že pokud sloni do vody nechtějí, nebudou je ošetřovatelé nutit, ale na místě jsme viděli, že je tam stejně natlačili, z pozice organizátorů "chápu", že chtějí, ať mají turisté pěkné fotky/zážitky, proto přijeli, za to platí (na thajské poměry vůbec ne málo, naopak), a tyto peníze živí nejen administrativu v kanceláři, řidiče, ošetřovatele, veterináře..., ale na konci dne i slony včetně rozšiřování výběhů, stád, výchovy mláďat... špatně se hledá rovnováha ve světě, kdy by (nejen) tito sloni ve volné přirodě umřeli, a pokud jim mají pomáhat lidé, tak i ti chtějí přežít a vydělat si na další den, vyjma koupání, které nemusí být vždy dobrovolné (ošetřovatel prostě slona nasměroval do vody), žijí sloni způsobem co nejvěrnějším svobodné existenci ve volné přírodě (s dohledem člověka zajišťujícího potravu a zdravotní ošetření, je-li třeba)
• obecně pokud má někdo problém s etikou (nejen u slonů) a chce něco zakázat (např. chovné stanice pro slony), ať napřed vymyslí fuknční náhradu, jsem úplně alergický na lidi, kteří chtějí "zachraňovat svět" zákazy s naprosto nepromyšlenými důsledky (a i o tom bude vypovídat článek "Příběh opia", důvod, proč už ho dnes v Thajsku nepěstují, není jenom zákaz, ale zákaz doplněný smysluplnou alternativou, co teda dělat místo pěstování máku...)
• yes, díky celkové délce článku včetně Oslíkova speciálu jsme se právě dostali přes 8 minut čtení, z rubriky Thajsko je to poprvé a asi i naposledy :D

-mj-