DEN 6. Kjóto je bývalé hlavní město Japonska, zároveň prý jedno z nejkrásnějších měst světa s více než 1600 chrámy a svatyněmi. Uvnitř se můžete pohybovat pěšky, metrem nebo autobusy. My jsme chtěli využít všech možností JR Passu, proto jsme volili dopravu JR autobusy, a těch nebylo mnoho. Největší záhada celé výpravy do Japonska se nám přihodila právě tady. 

doba čtení 4 minuty

Z Hirošimy do Kjóta nás svezla elegantní Sakura...

...a po výstupu ze šinkanzenu jsme jsme přešli k autobusovému stanovišti, kde jsme z tabule hodlali vyčíst, který autobus nás dopraví co nejblíže k našemu kjótskému ubytování. Věděli jsme, že potřebujeme zastávku Waratenjin mae. Všechno bylo japonsky, mise nevyšla. Naštěstí zde kromě tabule s japonskou hatmatilkou stála také slečna připravená pomoci zmateným turistům najít správné číslo autobusu. Odkázala nás na autobus, který staví na Waratenjin mae, nastoupili jsme a dojeli na místo. Jednoduché.  

A pak už s námi na Waratenjin mae žádný další autobus téhož čísla nedojel. Nikdy!

Každý autobus, v jakoukoliv denní či noční dobu, buď vůbec tak daleko nejel, nebo odbočil úplně jinam. Proč? Jaká magie poháněla pouze ten první a jediný autobus, aby dojel až na Waratenjin mae? Proč ostatní autobusy se stejným číslem vždycky jely jinam? Otázka hodná pořadu "Veřte-nevěřte".

Každopádně jsme to potom z poslední možné zastávky před tou naší původní měli k ubytování dva kilometry.

Spali jsme v tradičním rjókanu, ty mohou být velice luxusní, nebo také obyčejné a skromné. My měli druhou variantu u jedné starší paní, jejíž domek mohl klidně zažít vrcholné období šógunátu. Aspoň to bylo autentické.

Dům byl dvoupatrový, skoro celý dřevěný, zdi i podlahy křivé, chodbičky úzké, všude to profukovalo skrz okna i posuvné dveře, ale prozatím vše drželo pokupě. Babi bydlela dole a horní patro rozdělila na 5 pokojů, kuchyň, společnou koupelnu a záchod. O soukromí vzhledem k papírovo-dřevěným zdem a dveřím nemohla být řeč.

Dostali jsme největší pokoj, podlahu pokrytou rohožemi tatami, místo postelí futony a nízký stolek s polštáři na sezení.

Tradičnější ubytování nevymyslíte, nemohu ovšem říci, že by o něj kdo pečoval. Všude se válela spousta nepotřebných věcí, nádobí, sošek, nepoužívaných domácích potřeb. Sociální zařízení nutně potřebovalo renovaci a neumím si představit, jak tady v zimě funguje vytápění. Babi už to zřejmě měla pouze jako přivýdělek na stará kolena a chyběla jí motivace dělat cokoli navíc. Škoda, s trochou práce mohla mít z "obyčejného a skromného" velmi atraktivní bydlení pro turisty.

Odpoledne jsme opět využili služeb JR busu. Ačkoliv z nádraží s námi na Waratenjin mae už podruhé nepřijel, tak v opačném směru dolů do centra jezdil vesele a pravidelně dál. Nepochopíte.

Prošli jsme noční trhy Nishiki, navštívili moderní kjótskou nákupní třídu Kawaramachi a najednou přišel hlad. Už jste zažili situaci, kdy máte hlad jako vlk a kolem vás zrovna není nic k jídlu, ačkoliv jste uprostřed plně urbanizované zóny? Hlady zaslepení jsme ty možnosti asi jenom neviděli, v každém případě jsme bloudili ulicemi s oblečením, elektronikou, kosmetikou, až jsme našli podezřele vypadající vchod do restaurace v podzemí…

…a vstoupili do království delikates podávaných v malých porcích.

Člověk nevěděl, co čekat, začali jsme tedy opatrně dvěma talířky za podezřele nízkou cenu, ale rychle jsme se otrkali a naporoučeli si další a další chody podle obrázků v jídelním lístku.

Měli to tam dobře vymyšlené; mohli (a chtěli) jste ochutnat od každého trochu, přičemž kdyby náhodou něco chutnalo méně, nebyla to žádná katastrofa. Malé porce, různé typy jídla, chutnalo nám všechno a dali jsme si toho opravdu hodně. 

Až vám někdo bude tvrdit, že je v Japonsku draze, nevěřte mu, jsou to pomluvy.😊 Netrváte-li na fancy restauracích, najíte se skvěle i za lidové ceny, aniž byste museli do mekáče.

-endy-

OSLÍKUV SPECIÁL:

• situace, kdy autobus cestou k Waratenjin mae na jedné křižovatce nečekaně zahnul vlevo a šlápnul na plyn byla dost vtipná, sedíte v autobusu uprostřed Kjóta, jedete, nevíte kam… (nejen pro tyto případy máme v zahraničí vždy stažené offline mapy, na další zastávce jsme vystoupili a šli pěšky, co už)
• největší pokoj jsme dostali šťastnou náhodou, původně byl určený pro hosty, kteří nakonec nedorazili, my si do něj během check-inu akorát odložili kufry a paní už pak bylo blbé nás stěhovat (zní to jako banalita, ale "malé" pokoje byly minimálně o polovinu menší)
• češtině v zahraničí obecně rozumí málokdo, čili i když nás přes papírové zdi slyšelo celé patro, naprosto nemohli tušit, o čem mluvíme

-mj-