DEN 10. Jednou z vůbec nejoblíbenějších destinací pro celodenní výlet poblíž Kjóta je oblast Arashiyama. Hornatá krajina ukrývá bambusové háje a stovky let staré chrámy. Můžete plout na loďce po řece Katsura, zaplatit si rikšu, fotit z mostu Togetsukyo stromy zrcadlící se na hladině řeky nebo navštívit sněžné makaky v národním parku na hoře Iwata.

doba čtení 3 minuty

My jsme nejprve potřebovali ověřit naše podezření ohledně turistické pasti v proslulém arashiyamském bambusovém háji. Fotky z internetu samozřejmě slibují úchvatnou procházku úzkými uličkami lemovanými vysokým hustým porostem zeleného bambusu. Inu, zvednete-li oko kamery patřičně vysoko, s výsledkem budete celkem spokojeni.

Přízemní realita je ovšem méně snová. Pro eminentní popularitu místa zde proudí nepřetržité davy lidí, a my jsme dokonce byli svědky výjezdu sanitky. 

Kromě bambusového háje je poblíž ještě jeden "háj". Pravda, poněkud jiného ražení, ale i tady můžete projít uličkou lemovanou čímsi vyšším kulatým. Dobře, nebudu chodit kolem horké kaše. Atrakci říkají Kimono forest – je to sbírka japonských látek uložených a naaranžovaných ve vertikálních válcích umístěných kolem stanice Keifuku Randen. 600 dvoumetrových válců vystavuje kolem 30 různých látkových vzorů. Jejich designér Yasumichi Morita je nechal vyprodukovat a nabarvit v kjótské továrně Kamedatomi podle tradičního postupu z období Edo. 

Přes most Togetsukyo jsme dorazili na úpatí maličkého národního parku Iwatayama, sídla makaků. 

Jak návštěvníci, tak opice zde mají svobodu volného pohybu, ovšem pro dvojnožce platí určitá pravidla: nepřibližovat se k opicím moc blízko, nesahat na ně, nenavazovat oční kontakt, neukazovat jim jídlo, které není určené pro ně, a nemířit na ně okatě objektivem. Zejména poslední pravidlo je však problém… 

Opice jsou naštěstí na lidskou pozornost zvyklé, fotografování blazeovaně ignorují. 

Jedna tabule s instrukcemi ještě hlásala, že opice nerady, když po nich někdo hází kameny… tak jsem ty nachystané šutry zase položila na zem že… seriously?

Vzhledem k pokročilému času a neutuchajícímu množství lidí jsme pro tentokrát vynechali veškeré chrámy a zamířili zpět do Kjóta. A že jsme si jej doposud pořádně neprohlídli, vystoupali jsme na Kyoto Tower kouknout na město aspoň z ptačí perspektivy.

Večeře byl tak trochu experiment. Milujeme asijské jídlo všude na světě, ale nejvíce nám chutná v Asii. Srovnávat sushi připravené z ráno ulovených tuňáků a z rozmraženého lososa nechcete. Kimchi desetiletí připravované korejskou babčou vs. balené z obchodu jsou taky dva jiné světy. Krkonošská knedla na horské chatě a ta z polotovaru jsou pro změnu nebe a dudy. Možná trochu nadsazuji, ale pointou je, že jsme zašli do italské restaurace zkontrolovat, jak si poradí se západní kuchyní, respektive špagetami. 

Musím uznat, že vypadaly stejně výborně jako chutnaly, ALE dostali jsme k nim horký zelený čaj (ok, dá se) a hůlky, což bylo na facepalm. Koncept nudle = hůlky v italské restauraci, byť v Japonsku, nám přišel minimálně úsměvný.

Perlička na závěr.

Objev dne.

Wonkova medosladká rajská pochoutka opravdu existuje! Zdali je v některé z nich i zlatý kupón…?

OSLÍKUV SPECIÁL:

• vzhledem k množství návštěvníků v arashiyamském bambusovém háji bojovala sanitka o každý metr, byl to tragikomický pohled, lidé chtěli uhnout, neměli moc kam, sanitka chtěla rychle projet, neměla moc kudy…
• období Edo, nazývané rovněž období Tokugawa, je obdobím japonských dějin mezi lety 1603 až 1867
• ceduli zakazující házení kamení po opicích bohužel nemáme vyfocenou, lze však vydedukovat, že ji postavili až poté, co lidé tuto kratochvíli začali provozovat

-mj-