(doba čtení 3 minuty)
Jaké sportovce pouští severokorejský režim na Olympijské hry?
Už někdo zkusil utéct ze Severní Koreje během Olympiády?
Co se sportovcům stane, pokud dorazí zpátky domů bez medaile?
Severní Korea nám opravdu nedá spát, neustále vzbuzuje tolik otázek a na tak málo z nich dostáváme prokazatelné odpovědi. U příležitosti konání Letních olympijských her 2024 jsme zvědaví, jakým způsobem se nejuzavřenější země světa s ideologickou diktaturou bude prezentovat na mezinárodní akci, jejímiž primárními cíli jsou spolupráce, přátelství, mír a tolerance.
KLDR se poprvé zúčastnila Olympijských her v roce 1964, konkrétně to byly Zimní olympijské hry v rakouském Innsbrucku. Na Letních olympijských hrách debutovala v roce 1972 v německém Mnichově. Její účast na těchto mezinárodních eventech je poměrně pravidelná, pokud ovšem nedojde k nepřekonatelným překážkám na scéně politické či pandemické. Tyto se doposud objevily čtyřikrát:
1984 – neúčast jako důsledek podpory sovětského bojkotu OH v Los Angeles (což byla reakce Sovětů na předchozí americký bojkot OH 1980 v Moskvě…aneb nekonečná studená žabomyší válka)
1988 – bojkot OH v jihokorejském Seoulu (nebyli uznáni jako spoluhostující země)
2020 – neúčast na OH v Tokiu kvůli strachu z šíření Covid-19
2022 – vyloučeni Mezinárodním olympijským výborem kvůli předchozí neúčasti
Většinou vystupuje Severní Korea sama za sebe, ovšem několikrát v historii se dohodla se svým jižním sousedem na nástupu pod společnou vlajkou (bílá s modrou siluetou korejského poloostrova – ano, toho, o kterém Korejci tvrdí, že je ve tvaru tygra, ale všichni ostatní tam vidí králíčka).
Důvodem je samozřejmě zdánlivé utužení vztahů kdysi jednotné země. Takto nastoupili na Olympijské hry v roce 2000, 2004, 2006 a 2018. V posledním zmíněném roce dokonce ještě trochu „přitvrdili“ vytvořením společného družstva ženského ledního hokeje. Tým se samozřejmě potýkal s problémy ohledně komunikace (jižní a severní korejština zkrátka JSOU rozdílné jazyky), spolupráce a drobným politickým drátem do oka, a sice že hlavní trenérkou byla Američanka! Ale všechno nakonec klaplo a společný tým skončil na krásném posledním místě.
Těmito gesty však bylo přátelství učiněno zadost a severokorejští sportovci trávili celý šampionát pod dohledem a v izolaci, ostatně jako vždycky.
Posádka vyslaná režimem na Olympijské hry vždy sestává s pečlivě vybraných jedinců naprosto loajálních zemi a vůdci. Nejtalentovanější sportovci jsou vytipováni z prostředí elit a rodin s neposkvrněnou politickou historií. V Severní Koreji se mají dobře, žijí privilegovaný život oddaných patriotů. V zahraničí jsou samozřejmě hlídáni 24/7, ovšem v celé historii účasti Severní Koreje na Olympijských hrách nebyl zaznamenán jediný pokus o přeběhnutí. Tito lidé to nemají zapotřebí, a kdyby se o to přeci jen někdo snažil, zrádcem by se stal nejen on a celá jeho rodina, která zůstala doma, ale taktéž několik budoucích generací, jejíž členové se ještě nenarodili.
Úspěšní sportovci, kteří se pak vrátí domů s medailí, jsou zahrnuti dary, neboť přinesli mezinárodní slávu své zemi a jejímu vůdci. Luxusní byty, auta či spotřebiče zahraniční výroby jsou na špičce vůdcovy štědrosti.
O trestech pro neúspěšné sportovce kolují nepodložené zvěsti a vášnivé teorie – jsou skutečně vysláni do pracovních táborů? To pravděpodobně ne; vzhledem k (ne)úspěšnosti reprezentantů by jim brzy došli lidi – Severní Korea doposud získala na všech Olympijských hrách pouze 57 medailí, z nichž pouze 2 jsou z těch zimních. Je však nasnadě říci, že sportovci bez medaile jsou po návratu domů podrobováni ponižující veřejné kritice, sebekritice a patrně musí odsloužit nějaký čas veřejnými pracemi.
I letos vyslala Severní Korea olympijský tým zahrnující 16 sportovců (maraton, box, skoky do vody, sportovní gymnastika, judo, stolní tenis a wrestling) spolu s organizačním týmem. Držme jim palce, ať nějaká ta medaile vynese alespoň novou ledničku do domácnosti.
-endy-