(doba čtení 2 minuty)
Prolog jsem psal „mírně“ ovlivněn knihou Děti Duny. Možná se mnou budete souhlasit, pokud jste Dunu četli, že větná skladba Franka Herberta je všechno jenom ne simplexní, což je mi však sympatické, protože ne vždy dokážete popsat složité věci jednoduše. V Děti Duny dostává komplikovaná větná stavba nový rozměr, což panu Herbertovi umožňuje popsat jinak nepopsatelné věci a pokračovat ve zdánlivě uzavřeném příběhu. Co bez znalosti dalších děl vypadá v knize Duna jako závěrečné vyvrcholení, je ve skutečnosti jenom předehra k předehře k jiným předehrám.
Nahlíženo zpětnou optikou, dívám se dneska úplně stejně na naše první výjezdy do Asie. Zdánlivě ukončené putování po Jižní Koreji přišlo s druhým dějstvím. Člověk najednou vidí, jak málo toho viděl poprvé, a přemýšlí, zda pořád něco nepřehlíží. Zřejmě ano, ale dokud to nespatří, nemůže si být jistý. Je to trochu paradox, protože fakt, že něco nevidíte, neznamená, že to neexistuje, ale zároveň nelze automaticky předpokládat, že to existovat může. Oba přístupy svádí k ohýbání reality dle vlastních potřeb bez ohledu na realitu samotnou. Držme se faktů.
Víme určitě, že první cesta byla předehrou před druhým putováním, a to bude jednoho dne velmi pravděpodobně předehrou před třetí výpravou. Samy za sebe fungují jako uzavřené celky, s odstupem jsou částmi jiného celku, ten patří do ještě většího celku… Vyšší úroveň abstrakce, záleží na perspektivě.
Vytržen z kontextu je tento epilog bezduché tlachání schované mezi dlouhými souvětími, s přibývajícími znalostmi v případě načteného prologu, vyprávění o jednotlivých dnech, předchozích výprav do Asie, knihy Duna, Děti Duny, celé ságy… ztrácí na bezduchosti a rovněž získává nový rozměr. Doufám.
Uzavírám jím tedy povídání o druhé návštěvě Jižní Koreje, a už teď vím, že je to jenom další stavební kámen z námi zamýšlené budoucí tvorby ohledně našich budoucích cest. Vyšší úroveň abstrakce.
-mj-