DEN 12.
(doba čtení 6 minut)
Okinawu zasáhnul supertajfun Trami a vůbec to nevypadalo dobře. Prozatímním následkem severněji, včetně Tokia, byl vytrvalý déšť. A tajfun se blížil…
Před dnem zúčtování jsme však ještě něco chtěli stihnout, tak jsme vzali deštníky a zamířili na Odaibu.
Odaiba je umělý ostrov vybudovaný v Tokijském zálivu, na který vás přes Duhový most doveze automatizovaný vláček bez řidiče. Ostrov vybudovali už v 19. století za šógunátu Tokugawa, aby jako předsunutá pevnost hlídala potenciální útok na Tokio z moře. Dnes je Odaiba jednou z moderních čtvrtí s dominantou v podobě extravagantní budovy Fuji TV s masivní kulovou konstrukcí.
Ano, na fotce je Socha svobody. Maličká, to je jasné; žádná přece nemůže konkurovat té největší v New Yorku. Tahle je oproti slavnějšímu modelu asi sedminová a reprezentuje pouto s Francií. Navíc má ještě tři sestry (ne, to není málo, Antone Pavloviči) – v Osace, Shimodě a Hachinohe.
Vy máte Hulka? My máme Gundama! Neznáte? Príma chlápek, bílý, kolem 20 metrů vysoký, většinou se tváří jako jednorožec, má však i druhou tvář, tu pravou, tvář Gundama Ničitele.
Gundam je gigantický člověkem pilotovaný robot (mecha) z japonského anime Mobile Suit Gundam. Dnes už docela archivní záležitost, premiéra proběhla v dubnu roku 1979, Gundamova sláva ale nezašla. Pořád je gigantický pašák a jeho model „životní“ velikosti patří mezi hlavní důvody oblíbenosti Odaiby.
A tímto robotem jsme pro dnešek ani zdaleka neskončili.
Čekal nás bizár bizárů.
Jak říká Marek: „Past na turisty, ale já bych ji doporučil.“
SOUHLAS!
Řeč je o Robot Restaurant nabízející vskutku jedno z nejneobvyklejších představení, jaké kdy uvidíte.
Jakkoli slovo „restaurant“ evokuje jídlo, bude to hlavně o robotech. Zhruba hodinu před začátkem představení jsme se dostavili na místo činu. Už tam čekali další návštěvníci mající vstupenky na stejný čas jako my. Všechny nás uvedli do jakési podzemní čekárny:
Celý prostor vypadal jako po výbuchu pestrobarevného papoucha. Nabízeli tady předražené občerstvení, na pódiu hrál na kytaru nějaký šašek v kostýmu robota jednu odrhovačku stále do zblbnutí dokola a záchody…! Ty nastavily novou laťku vrcholným produktům designového kýče. Člověk jim i tu gramatickou hrubku na dveřích odpustí…
…když pro něj nachystali takový trůn.
Samotné představení probíhalo ještě o jedno podzemní patro níže. Přidělili nám stolečky a každý dostal do ruky světelné tyčinky, zřejmě abychom mohli robotům náležitě fandit.
Opravdu těžko popsat, co následovalo. Představte si příběhovou slátaninu, ve které lidé v ujetých kostýmech zápasí s roboty, tančí s roboty, jezdí na robotech/robotických strojích různých forem, střílejí laserovými zbraněmi (po sobě, po robotech…), a všechno podbarvěte kombinací japonské tradiční a moderní elektronické hudby uširvoucích decibelů, skřekem, jekem, vřískotem a umělým robotickým řevem.
Roboti měli různé obří podoby – ropuchy, hadi, draci, velká panda, ještě větší panda a z jiného univerza dostal cameo roli i Darth Maoul a Želvy ninja.
Kamera vzhledem k přepáleným světelným efektům nestíhala zaostřovat a nám málem vypadly oči z důlků. Každopádně lepší kýčovitou zábavu bychom nevymysleli. Celá groteska trvala cca 90 minut včetně tří komerčních přestávek na záchod a občerstvení…tolik k té turistické pasti.
Na závěr se nám všichni roboti hezky odpromenovali po pohyblivých kolejničkách a my jsme poloslepí, polohluší a kulturně vyťapení mohli spokojeně odejít.
Asi jsme však otaku kultury měli málo, protože ihned po představení jsme zamířili do Akihabary, nákupní čtvrti, kde seženete veškerou možnou i nemožnou elektroniku, videohry, mangu, sběratelské figurky, karty a hračky…tady figurku Kiry z Death Note, tam zase mangu Tokijský ghúl v japonštině…zavíračka už naštěstí klepala na dveře.
Stihli jsme v podstatě jen pár malých pouličních stánků a jeden velký pětipatrový obchodní dům zaměřený převážně na figurky, a že to byl fan servis s velkým F, nebo něčím jiným velkým…
Pět pater figurek z japonských manga/anime a k nim samozřejmě veškeré příslušenství od titěrného spodního prádla až po olbřímí výbavu k zabíjení. Úplně rozumím všem sběratelům, ale my k nim nepatříme. Jakkoliv úchvatné nám figurky připadaly, pořád jsou pro nás v konečném důsledku jen lapače prachu, a ty doma mít nechceme.
-endy-
OSLÍKUV SPECIÁL:
– kromě New Yorku a Tokia najdete další Sochu svobody i v Paříži, vlastně dvě, známější stojí na ostrově Cygnes v jihozápadní části Paříže, druhou mají v Lucemburských zahradách
– slovo „mecha“ ve mně evokuje deskovou hru Scythe, dřív nebo později každý hráč vysloví větu „nasadím mecha“, je to už taková zdomácnělá hláška (něco ve stylu, když každý říká „já nejsem sabotér“ během hry Sabotéra a někdo jím samozřejmě je, že…)
– business model Robot restaurant stál nepřekvapivě na komerčních přestávkách, přišly dřív, než jste čekali, trvaly déle, než měly, a nenabízely nic, co byste chtěli – za přemrštěné ceny během nich prodávali Robot restaurant merch (trička, přívěšky, náramky, nálepky…) a jak Andy zmínila, pauzy byly tři, pěkný psychologický nátlak, v první pauze na plac nešli všichni návštěvníci, ale někdo se vždycky zvedne, nakoupí, sedne si zpátky vedle vás, ale už má něco, co vy ne, přijde druhá pauza, někteří jdou druhé kolo, jiní nevydrží a přidají se, ve třetím dějství už zůstávají sedět jenom trapáci a outsideři, tak jsme šli s Andy aspoň na záchod, ať nepřitahujeme nežádoucí pozornost 😀
– během první pauzy jsme z pořadatelů zadarmíko vydyndali sluchátka, ať naše uši tolik netrpí (ani na žádném koncertu jsem nezažil takový nápor decibelů)
– slovo „otaku“ v dnešním japonském slangu znamená fanouška posedlého specifickým tématem nebo koníčkem, např. anime otaku tráví mnoho volného času u japonských/korejských animovaných seriálů, manga otaku čte jednu kreslenou japonskou novelu za druhou etc. (v Jižní Koreji místo manga používají manhwa)
– s Andy nejsme fanoušci věcí, které doma někam postavíte a pak už s nimi není moc co dělat, knížku/komiks přečtete, deskovou hru zahrajete s přáteli, čili sběratelství obecně rozumíme, ale figurky a spol. jdou mimo nás
-mj-