DEN 12.
(doba čtení 6 minut)
Bylo nebylo, 50 kilometrů od Mokpa ležely tři fialové ostrovy – Banwol, Bakji a Anjwamyeon.
Byly propojeny fialovými mosty.
Všechno na nich bylo fialové, dokonce i kontejnery a odpadkové koše.
Fialové cesty vedly vesničkami s fialovými stříškami a na autobus se čekalo na fialové zastávce.
Po ostrovech jezdila fialová autíčka.
Restaurace servírovaly fialová meníčka.
Kdokoliv přišel na návštěvu ve fialové barvě, mohl se na kratičký čas stát zdarma součástí fialového světa.
Celý nápad s návštěvou nenápadného a neturistického Mokpa byl vlastně jen záminkou, abychom měli dobrou výchozí pozici k výletu na „fialové trojostroví“. Vlastně ne. Abych byla upřímná, fialové myšlenky mi začaly vířit hlavou už když padlo rozhodnutí o druhé návštěvě Jižní Koreje. Ostrov Jeju sice kraloval na našem „to-do“ listu, ale trasa po pevninské Koreji byla jednoznačně podřízena nutnosti vidět Purple Islands.
Mokpo obklopuje 1004 ostrovů včetně těch fialových. Přes některé vedou mosty, jiné jsou suchou nohou nedostupné. Purple Islands měly být teoreticky dosažitelné oběma způsoby, připadalo nám však vhodné zkonzultovat nejlepší transfer s panem domácím. To byl ale nápad…
Pan domácí, proaktivní pán ve středních letech, nadšen mými znalostmi korejštiny, před nás rozložil mapu a začal zapeklitě vysvětlovat, kterými autobusy a taxíky (množné číslo) pojedeme a jak budeme řidiče instruovat. Tehdy padla má schopnost porozumění a nastoupil překladač. Už jsem psala, jak moc je nemáme v lásce, že? Jsou nepřesné a nedokážou zachytit některé jazykové nuance – zde kupř. absenci korejských zájmen. Ve výsledku měl místo nás na zastávce vystoupit řidič autobusu a na zpáteční cestě si nějaký úředník vezme taxíka a my snad abychom mu kancelář mezitím pohlídali!
Ještě jsem zkusila, zda by to nešlo lodí; do přístavu to máme 200 metrů, na mapě je znázorněna červená čára vedoucí až do blízkosti jednoho z fialových ostrovů …chvíli bylo ticho… následně pan domácí mou evidentně hloupou otázku blahosklonně ignoroval a rozjel opět instruktáž zahrnující autobusy a taxíky (modrá čára).
Dosud nevíme, co bylo špatně s představou doplout na fialový ostrov lodí, překombinovanou ranní instruktáž jsme však zase blahosklonně ignorovali my a prostě objednali Uber.
Přijel řidič, kluk kolem třicítky, s rouškou na puse, zprvu dosti odtažitý. Jakmile však zjistil, že umím korejsky, sundal roušku, začal se culit, povídat a hle… kouzlo mluveného slova! Já vám dám překladač! Dokonce nám cestou sám od sebe zastavil na jedné křižovatce s proslulými rozkvetlými hlavičkami sousedovic bábi a dědy, abychom snad nepřišli o zásadní fotku do instagramové kolekce.
Vysadil nás téměř až před obchodem se suvenýry, aneb pomyslnou branou do fialového království, a my jsme prozatím zazdili myšlenky na návrat (z aplikace Uberu jsme věděli, že sem nás sice někdo doveze, ale zpátky nikoliv).
Moc lidí tady nebylo; kromě nás pár dvojiček, všechny vlastním autem, ale za chvilku dorazil i autobus plný jásajících důchodců, z nichž každý měl minimálně jeden kus fialové gardéroby a samozřejmě deštník, jelikož svítilo slunce. Šli jsme s Markem rychle na most vedoucí k dalšímu ostrůvku, ať se jim vzdálíme a pořídíme pár fotek bez lidí.
Za mostem nás však skupinka čtyř babek dohnala, vtiskly mi do ruky své mobily a začaly navigovat, jak je všechny správně vyfotit. Inu, měly z toho hned dvojí atrakci – fialové ostrovy a bílé cizince. Poté naskákaly do fialových turistických autíček a začaly drandit, aby snad nemusely veškeré fialové fotokoutky obcházet pěšky.
O zákoutí uměle vytvořených k pořízení dokonalé foto-vzpomínky nebylo nouze; Korejci jsou v tom specialisti. A tak jsme obcházeli kýčovitě načinčaná místa, jejichž spojitost s Purple Islands je minimálně diskutabilní, v případě Malého prince vyloženě neobhajitelná!
K dokonalosti chyběly už jen fialové krávy, holt špatný kontinent.
Člověk na druhou stranu musí ocenit snahu místních obyvatel o vytvoření atrakce v chudé zapadlé lokalitě. Většina jsou farmáři starší generace, v blízké budoucnosti lze očekávat přerod Purple Islandu čistě ve skanzen se zaměstnanci vydělávajícími na turistickém ruchu.
V roce 2015 korejská vláda schválila „The Purple Project“ – proces rozvoje turismu vycházející z myšlenky místních natřít všechno na fialovo a vytvořit malebnou fotogenickou krajinku lákající k navštívení. Odstín barvy je inspirován zvonkem (lat. campanula) hojně rostoucím na těchto ostrovech a fialová je prostě populární – vemte si např. levandulová pole ve Francii, žakarandy v Portugalsku nebo „jen“ rozkvetlé šeříky v našich parcích – jaká je to krása!
Geniální nápad korunoval mezinárodní úspěch a čísla návštěvníků rostou.
Roztomilá vizáž však skrývá temnou minulost, běžným turistům utajenou, budou-li klouzat jenom po povrchu vizuální přitažlivosti. Fialové ostrovy jsou součástí okresu Sinan, nechvalně proslulého vyšší kriminalitou, ale především novodobým otroctvím, jehož existenci odhalili veřejnosti v roce 2014. V této chudé (ne-li nejchudší) části země je práce těžká a málo lukrativní. Majitelé místních solných farem neschopni najít dostatek pracovní síly si tedy „vypomohli“ nabídkou pašeráků. Ti podvodnými pracovními nabídkami a únosy sháněli především mentálně postižené jedince a následně je dopravovali loděmi na ostrovy. Takto „zaměstnaní“ zde pracovali zadarmo, bez možnosti útěku a za nevhodné chování či špatné pracovní výsledky mělo docházet k jejich bití, celkově fyzickému i psychickému týrání. Vyšetřování vedla k odhalení mnoha případů a domnělému ukončení ilegálních praktik, ostrovy jsou však izolované, obtížně kontrolovatelné, mnohdy dostupné pouze lodí; můžeme si být jistí, že je otroctví na všech zcela vymýceno?
Lidé znalí nedávné historie mohou mít pocit, že obyvatelé fialových ostrovů chtějí na minulost zapomenout, přemalovat ji.
My jsme chtěli vidět tento výjimečný koutek Jižní Koreje dnes, byť jsme se zdejší minulostí seznámeni. Místních jsme se nevyptávali, o něčem se zkrátka nemluví. Je však vhodné brát cestování jako příležitost k získávání nových zážitků a vědomostí ve všech podobách, příjemných i nepříjemných. Svět není jenom fialový.
Po pár hodinách nastal čas k rozloučení. Osvěžení stylovými ledovými drinky (taktéž ve fialovém designu) jsme dle mapy v mobilu zamířili k místu slibujícímu autobusovou zastávku.
Čekalo nás minimálně 5 km chůze místní kopcovitou krajinou mezi vesničkami, políčky s chilli papričkami a zelím. Přímo od fialových ostrovů nic nejelo, snad něco objevíme později. Trasou pro auta/autobusy jsme byli od Mokpa/pana domácího vzdáleni přes 50 km…
Umíte si představit, jaké haló jsme způsobili? Dva bílí cizinci jen s batohem jdoucí po okraji vozovky …pěšky… …na přímém slunci… …bez deštníku! Ztratili se? Potřebují pomoc? Korejce by samozřejmě nenapadlo, že jdeme zcela dobrovolně a kocháme se venkovem – kdo by to, proboha, dělal?! A tak nás míjela auta, nápadně pomalým tempem, zvědavé a/nebo lehce ustarané obličeje skryté za tmavými skly. Na cestách všechno nějak dopadne, musí, zpátky se nějak dostaneme…
-endy-
OSLÍKUV SPECIÁL:
– pokračování příště
-mj-