DEN 3.
(doba čtení 7 minut)
Když se řekne Japonsko, mnoho lidí jako první napadne „šinkanzen“ – vysokorychlostní vlak. Japonsko bylo první zemí na světě, která vybudovala síť koridorů pro rychlou osobní přepravu. Vlaky mají svá jména (podle trati), různý design, jsou přesné, pohodlné a dosahují rychlosti až 320 km/h (standard je kolem 240 km/h). Tratě pro šinkanzeny vedou především po mostech a v tunelech k tomu určených, aby nedocházelo ke křižování s ostatními vlaky.
S JR Passem netřeba za jednotlivé jízdenky na šinkanzen platit, stačí pouze zajít na přepážku, ukázat JR Pass a rezervovat si vybrané místo. Raději několik dní předem, spoje jsou rychle vyprodané. Uvedené neplatí pro dva nejrychlejší šinakzeny – Nozomi a Mizuho – spadají mimo možnosti JR Passu, jízdní doklad na ně koupíte jedině zvlášť.
Na lístcích najdete veškeré informace ohledně spoje, včetně místenky.
Nikdy nepřestanu chválit, jak precizně mají Japonci vymyšlený systém cestování vlakem. Přijdete na nádraží a všude jsou cedule s názvem vlaků a odjezdovými časy. V pořádku, to je normální. Navíc jsou však po celé délce nástupiště na zemi značena čísla vozu a nástupní a výstupní pruhy. Přesně víte, kde vlak zastaví, kam se postavit na nástup a kudy budou jiní vystupovat, aby bylo zajištěno co nejrychlejší odbavení všech. A to musí být opravdu rychlé, často bývá na výstup a nástup vyhrazena pouze jedna minuta. Po zavření dveří vlak automaticky odjíždí. Zpoždění neexistuje, to by musely nastat extrémní klimatické jevy či zemětřesení.
Interiér šinkanzenu je pohodlný, prostorný a tichý. Telefonování a hlasité mluvení v sedadlovém prostoru je zakázáno. Sedadla jsou příjemná křesílka s místem na nohy před vámi (úplně v klidu si před sebe můžete dát i velký kufr) a záchody splňují japonské normy – čisté s vyhřívanými prkýnky a spoustou dalších funkcí; třeba vám i zazpívají.
Výlet do Nikkó byla naše první příležitost vyzkoušet cestování šinkanzenem, a ten je od té doby naším nejoblíbenějším dopravním prostředkem. Na místo určení jsme dojeli vlakem typu Nasuno.
Město Nikkó stojí na úpatí stejnojmenného národního parku asi 130km severně od Tokia a díky přímému spoji šinkanzenem je ideální k celodennímu výletu z hlavního města. Město samotné až tak navštěvované není, všichni sem jezdí především kvůli proslulé chrámové oblasti ležící v horách.
Cestou na chrámovou horu jsme minuli Shinkyo Bridge, jeden z nejkrásnějších mostů v Japonsku.
Podle legendy pomohl říční bůh mnichovi a jeho učedníkům překročit suchou nohou řeku tak, že přeměnil dva hady v most. V dnešní době, pokud není zcela uzavřen, se vstup na něj platí a nevyplatí, protože z mostu Shinkyo si jaksi nemůžete pořídit krásnou fotku mostu Shinkyo, proto nám připadalo lepší jej obdivovat z vedlejší cesty.
Historie Nikkó sahá hluboko až do 8. století, kdy zde buddhistický mnich Shodo Shonin založil první chrám. Postupem času se oblast stala významných náboženským centrem a v 17. století si jej šógun Tokugawa Ieyasu zvolil jako místo posledního odpočinku. Hrobku nechal umístit v areálu svatyně Toshogu (venkovní krypta).
Detailní zdobení a rytiny všech budov v komplexu jsou úchvatné, ale jedna z nich ukrývá vzácný poklad – úplně první zobrazení tří moudrých opic „nevidí zlo, neslyší zlo, nemluví zlo“.
Rytinu najdete na budově bývalé stáje pro koně šóguna Tokugawy Ieyasua a jejím autorem je Hidari Jingoro. Myšlenka stojící za touto rytinou byla zobrazit jednoduchou formou Konfuciovo učení o životě.
Celá oblast byla přeplněna dětmi. Vypadalo to, že se zrovna v den naší návštěvy všechny základní školy v okolí rozhodly vyslat své chovance na školní výlet do Nikkó. A tak všude pózovaly skupiny žáků kvůli hromadnému focení, všude byly fronty a všude panoval hluk.
Ale pozor! Některé děti dostaly speciální úkol spočívající v nalezení cizince, jeho oslovení a následném vyzpovídáním pomocí předem připravených/napsaných otázek. Ty byly velmi prosté: odkud jste, kde leží vaše země, čím je známá apod. Otázky sice dítka školou povinná četla hezky, ale připadalo nám, že odpovědím v angličtině rozumí kulové, jen slušně přitakávala (nehledě na to, že většině lidí Česká republika stejně nic neříká). Za naši ukázkovou spolupráci jsme však byli odměněni vlastnoručně kreslenými obrázky. Dobře my!
Cestou dolů z chrámové hory přišel vhod maličký stánek u cesty, ve kterém paní prodávala taiyaki – tradiční sladkou pochutinu ve tvaru rybičky. Těsto chutná podobně jako naše palačinky a nejčastější náplní je pasta z červených fazolí.
Kousek dál od mostu Shinkyo stojí podél řeky tajemné sochy Jizo.
Jizo jsou ochránci duší nenarozených dětí. Seřazeny vedle sebe u stěny, tyčí se tiché a tajemné s červenými čepičkami a bryndáky. Červená barva odpuzuje démony a nemoci, ručně šité čepičky a bryndáky ochrání děti na onom světě. Pokud se prý budete sochy snažit spočítat, pokaždé vám vyjde jiné číslo, nesnažte se životu dávat přesné rozměry. Z tohoto místa opravdu mrazilo, a jelikož se mezitím při pozdním odpoledni ochladilo i počasí venku, dali jsme si vynikající horký rámen s nudlemi soba a sójovým šnekem v jakési malé chaloupce poblíž, kde babi s dědou provozovali svůj drobný rodinný byznys.
Na zpáteční cestě k vlaku nás doprovodily tři skutečné moudré opice. Koho by napadlo, že původní předlohy slavné rytiny stále žijí a i po stovkách let dohlíží na posvátnou horu?
-endy-
OSLÍKUV SPECIÁL:
– na přepážce vám oproti JR Passu zarezervují místo na jeden spoj, s Andy jsme přišli vyzbrojeni více termíny, a když jsme diktovali třetí, zjistili jsme, že už ten druhý nám prošel jenom proto, že jsme turisti 😀 (cílem je zamezit jednomu člověku, aby brzdil řadu, což kvituji)
– průvodčí v šinkanzenu zdraví cestující úklonou pokaždé, když vstoupí do vozu a při odchodu se úklonou opět i loučí
– zpívající WC nebyla nadsázka, záchody v Japonsku umí navodit atmosféru např. melodií cvrlikání ptáků, šumění moře či jemného větru
– z Tokia do Nikkó za cca 30 minut, v ČR bydlíme v Opavě, čili stejně dlouho nám trvá cesta vlakem do Ostravy, akorát ujedeme o nějakých 100 km méně… (a to vůbec nezmiňuji, že mezi městy vede jenom jedna kolej, člověk tak pořád poslouchá „zpoždění z důvodu čekání na vlak jedoucí z opačného směru“)
– s focením krásných/slavných mostů je to těžké, když jste na nich, vlastně je nevidíte, vtipné to bylo i v Paříži, kde jsme stejné dilema řešili na Mostu Alexandra III. (spojuje Champs-Élysées a Invalidovnu)
– odpověď na otázku „Čím je naše země známá?“ zněla „pivo“, jakkoli úsměvně to zní, je to pravda, české pivo patří k nejlepším na světě, narazili jsme na něj v Japonsku, Jižní Koreji, na Taiwanu a věřím, že je rozšířené i v dalších asijských zemích (většinou Budweiser Budvar a Pilsner Urquell, z evropských piv pak bývá dostupný i německý Heineken)
-mj-