DEN 5.
(doba čtení 6 minut)
Není tomu dávno, co jsem začala s korejštinou. Je to těžký jazyk, navíc ho nepotřebuji ke své profesi. Je to opravdu jen můj koníček, ale věnuji se mu s láskou a motivací. Za největší problém považuji mluvení – není s kým (vyjma lektorky), není kde, není proč. Po dnešku však můžu směle prohlásit, že jsem úspěšně svedla svůj první boj s mluvenou korejštinou v Jižní Koreji.
Naplánovali jsme celodenní výlet do Samneung Valley v Národním parku Gyeongju aneb po stopách soch a v kamenech tesaných/rytých Buddhů. Jak vidno níže, korejský přepravní systém je anglicky hovořícím turistům vyloženě nakloněn…
…takže jsme šli nejprve zjišťovat na informace, který autobus nás přiblíží k cíli. Díky aspoň základní úrovni korejštiny jsme si jakž takž rozuměli a odcházeli jsme s nápovědou, jakou kombinaci čísla linky a korejských znaků (název zastávky) hledáme.
Další past čekala na zastávce, kam žádný autobus nepřijel, i když měl. Svépomocí jsme ho nakonec odmávli při výjezdu z depa s ještě jedním dalším cestujícím. Dojeli jsme na zastávku Samneung a značenou trasou vyrazili směrem k vrcholku Geumobong. Den mohl konečně začít.
START – Samneung / Namsan Information Centre
BOD 2 – výhled do údolí a na Buddhu Seokgayeorae
BOD 3 – Geumobong Peak (468m)
BOD 4 – Namsan-dong
CÍL – Borisa Temple
Oblast kolem hory Namsan, včetně údolí Samneung, je doslova obsypána Buddhy – sochami s hlavami, bez hlav, hlav bez těla, tesanými do skály, rytými do kamene, sedícími, stojícími…zvolte svou stezku a Buddha vás nemine.
Krásný výhled do údolí nám poskytlo místo poblíž zříceniny Geumsongjeong Teo.
Odtud jde vidět na 6m vysokého sedícího Buddhu Seokgayeorae tesaného do skály. Jedná se o dílo vytvořené v 9. století a zároveň jednoho z největších Buddhů v tomto údolí.
Čím déle jsme šli, tím bylo jasnější, že atrakcí nejsou Buddhové, ale my. Nepotkali jsme jediného ne-Korejce, naopak místní výletníci projevovali čilý zájem o nás. Co tu děláme, jak jsme se sem dostali a jestli náhodou nebloudíme. Prakticky nulové znalosti angličtiny jejich zvědavost nezastavily, ke slovu tedy přišla má chabá korejština. Prohodili jsme pár slov s buddhistickými mniškami a odpočívajícími důchodci. Jeden pán na vrcholku Geumobong nám dokonce během rozpravy věnoval část své svačiny (vajíčka natvrdo + batáty) a pověděl nám, že Geumogong je známý též jako „Studená želví hora“. Více zajímavostí jsme o místě ani zjistit nemohli, protože informační koutek měl „zavřeno“.
Dolů jsme pokračovali na východ (viz mapa). Opět jsme viděli několik Buddhů; ale člověk si už říká, zda to, co vidí, je opravdu další Buddha, nebo si to jenom mozek automaticky spojuje.
Došli jsme do vesničky Namsan-dong pod kopcem a nakoukli do několika otevřených prostranství u domů. Dodnes nevíme, zda měli otevřeno schválně, aby kdokoliv mohl zavítat, nebo prostě nepovažují za nutné zavírat.
Vidíte ty spousty velkých tmavých nádob dole na fotce vpravo?
Korejci takto skladují své národní bohatství – kimchi.
Kimchi je salát připravovaný nejčastěji z fermentovaného zelí, rybí omáčky a chilli pasty, ale místo zelí používají také ředkve, okurky, kedlubny, cukety a další druhy zeleniny. Koupíte jej v obchodě a v Koreji ho dostanete ke každému hlavnímu jídlu jako přílohu, ale správná hospodyňka by měla mít svůj vlastní recept na výrobu domácího kimchi, které potom bude uchovávat třeba právě v takových nádobách.
Poslední zastávkou byl chrám Borisa, kam nás přiblížil autobus mířící do Gyeongju. Pokud jsme předtím nepotkali mnoho lidí, tak tady už bylo zcela vymeteno. Doslova. U chrámu zametal podlahy jeden mnich, jinak nikde nikdo.
Chrám byl údajně založen již v 9. století. Po pravé straně haly je umístěn sedící Buddha. Má jít o nejzachovalejší sochu v celém okolí Namsanu.
Na závěr perlička z Gyeongju – Café Praha. Praha je velmi oblíbenou destinací Korejců – romantické město s krásnou historickou architekturou, kterým projíždějí tramvaje (big deal!), se stalo místem natáčení korejských seriálů a filmů (Milenci v Praze, Vnitřní krása…). Korejci, na rozdíl od mnoha jiných národů, Českou republiku znají a mají nás rádi.
-endy-
OSLÍKUV SPECIÁL:
– s korejštinou Andy nikdy nepřestala, naopak, každým rokem zvedá úroveň, čili věřím, že během příští návštěvy Jižní Koreje už bude mluvit plynule
– pán, jenž nám věnoval část svého jídla, na vrcholek vystoupal se svou dcerou či vnučkou a já setkání s nimi dodnes považuji za jedno z nejmilejších vůbec, pán si všiml naší chudší svačiny, načež nás oslovil a nabídl, že se s námi podělí, i přes jazykovou bariéru jsme byli schopni komunikovat a rozebrat název hory, želvu pán namaloval klackem do hlíny, následně jsme se rozloučili a už jsme je samozřejmě nikdy neviděli, ale právě jeho vřelost vůči cizím lidem a ochota podělit se bezúplatně o něco vlastního s člověkem, kterého už v životě neuvidíte, je neskutečná
– význam rodinných receptů na kimchi bych přirovnal k situaci s bramborovým salátem v České republice, hlavně během Vánoc ho jí většina z nás, ale každý chutná trochu jinak a pro každou rodinu je ten „jejich“ ten jediný, pravý a nejlepší (s jablkem nebo bez, s tatarkou, majonézou a/nebo jogurtem, jako ho správně okořenit, kolik dní nechat uležet…, kimchi je podobně zapeklité)
– červené cosi ležící vedle silnice na jedné z posledních fotek je chilli sušené na slunci a skončí samozřejmě v kimchi
– mně osobně kimchi nechutná, jestli jsem měl jedno celkem normální…, většinou má Andy dvojitou porci 🙂
-mj-