DEN 9.
(doba čtení 4 minuty)
Poslední den na březích Sun Moon Lake jsme chtěli zažít ještě jednou jako cyklisté. Při plánování padla volba na průzkum lokality Toushe, čímž jsme zaskočili i naši paní domácí, protože tam turisti nejezdí.
Kola jsme měli ze stejné půjčovny jako posledně, dokonce byla k mání ta „naše“ (poznali jsme je podle čísla) …inu, horská kola zde moc populární nejsou a my jsme aspoň nemuseli znovu nastavovat sedátko.
Přesun směr Toushe byl velmi stylový. Znáte ty příběhy, kdy hlavní hrdina projde temným tunelem, starou skříní, spadne do nory, propadne vodní hladinou…načež se objeví v jiném světě a/nebo čase? Podobně magický okamžik jsme zažili i my! Vydali jsme se vlevo od Ita Thao, následovali ukazatele, najednou se před námi za zatáčkou objevil tunel, my ho projeli a…Toushe. Kousek od Sun Moon Lake, přece tak daleko. Tady plyne čas po svém.
Do údolí jsme sjížděli krásných 7km (cca 3km před tunelem + 4km za ním) a já jsem si byla absolutně jistá, že stejnou trasu nahoru absolvovat nechci a bude tedy nutno najít alternativní cestu ven.
Toushe Basin, jak je oblast nazývána v angličtině, bývalo jezerem, s ubývající vodou se z něj však stala bažina. Nyní zde lidé pěstují plodiny na svých malých úrodných políčcích. Je tu ticho, téměř žádní lidé, žádný provoz, jen jeden černý agresivní pes.
Projeli jsme mezi políčky, domečky a dohromady potkali asi 3 lidi. Všichni byli samozřejmě šokovaní z nenadálého turistického ruchu.
I zde jsme samozřejmě narazili na malý místní chrám.
Toushe nás okouzlilo. Nic moc zajímavého v něm vlastně není. Jen pár domků, starousedlíci a spousta zeleně kolem, ale nikdo nikam nespěchá, nestresuje, nic se neděje. Je tu pohoda, klid a ticho, to nám ke štěstí stačilo.
Cestu ven z údolí jsme našli snadno. Zavedla nás zpět k jezeru poblíž betonového útvaru Xiangshan Visitor Centre (viz Bike trip v džungli), a jelikož jsme měli spoustu času, dojeli jsme celou cestu kolem jezera stejně jako předevčírem. Hlavně nešlapat do toho šíleného 7km dlouhého kopce!
Obecně lze říci, že úroveň místních cyklostezek je velmi dobrá. Některé jsou asfaltové, jiné stavěné z dřevěných prken, možná trochu úzké vzhledem k tomu, jak často je nutné vyhýbat se chodcům, kteří cinkání na zvonek u kola buď nechápou, nebo toporně ztuhnou místo toho, aby uhnuli stranou. A některé stezky (ale to jen zřídka) jsou vyloženě nesmyslné – schody, i přestože terén není tak prudký, aby nemohli vybudovat jednolitou cestu.
Následuje ještě anabáze s „puffíky“.
Uvedu vás do děje. V Ita Thao jsme hned první den narazili na obchod, který hlásal, že prodává „puffíky“ (soukromě jsem si je označila jako Pikachuffíky). Vypadaly stejně jako jeden neskutečně lahodný dezert z naší oblíbené korejské restaurace v Ostravě. A proto bylo nutno porovnat jejich chuťovou podobnost.
První den jsme tam byli okolo 18. hodiny – zavřeno a vyprodáno.
Druhý den kolem 16. – otevřeno, ale vyprodáno.
Třetí den jsme šli na nákup už dopoledne v cca 9:15 – prosím vás, kdo tady má v tuto dobu otevřený nějaký obchod?
A v ten samý třetí den (po návratu z Toushe) jsme přišli počtvrté, pro změnu ve 14:00 (+- autobus). Otevřeno, paní prodavačka na své pozici, po naší objednávce na chvíli odešla do vedlejší místnosti, kdesi u země hrábla do police pro dva malé balíčky a donesla nám je. To bylo vskutku limitované podpultové zboží! Ale dostali jsme se k němu trpělivostí a vytrvalostí! True story.
A jak to teda chutnalo?
Jinak.
Dobře.
Ne tak božsky.
Ale ochutnat jsme to museli.
-endy-
OSLÍKUV SPECIÁL:
– paní domácí přiznala, že za celý svůj život nebyla ani na Mt. Maolan, o to víc se divila naší výpravě do Toushe, navíc na kolech (že nebudou elektro jsme jí radši neříkali)
– mít půjčené stejné kolo dvakrát po sobě je výhodné, během prvního výletu jsem při sjíždění z kopců zjistil o nefunkční zadní brzdě, a že ji někdo za dvě noci opraví, jsem opravdu nečekal, je dobré mít nějaké jistoty
– velký černý agresivní pes na nás skočil při průjezdu Toushe zpoza náhodného rohu, trochu jsme šlápli do pedálů a ujeli mu, ale nebýt na kolech…
– atmosféra v Toushe byla až středověká, místo na mě působilo dojmem vesnice, kde lidé stráví celý svůj život, aniž by ji jedinkrát opustili
– reakce starousedlíků na dva cykloturisty byly veskrze positivní, milé – mávání, úsměvy, pokývání hlavou
-mj-