DEN 8. + 9. 

Sbohem, Suwo, tvoje jméno je v srdci mém navždy uloženo. Teď za hory půjdeme dál proto, že čeká nás hrad Matsumoto!

doba čtení 6 minut, nachozeno 28 + 16km

Znáte to, jak malé děti neustále vyžadují čtení stejné pohádky a poslech stejné písničky pořád a pořád dokola do (vašeho) zblbnutí? To já chci opět, zase a znovu vidět horu Fuji! Jasné počasí následujícího rána, kdy jsme opouštěli Suwu, mi ten pohled dopřálo. Opět, zase a znovu. 😊

Ušli jsme pár kilometrů severně podél břehu jezera, ohlédli se a pořád tam byla! :-D

Jenže to by takhle nešlo – samé otáčení, zaláskované vyhlížení… před námi ležel Shiojiri Pass. Horský průsmyk dělící nás od dnešního cíle, což znamenalo, že cesta začala stoupat. V jednom úseku prudce, takže přímo hleď, na cestu se soustřeď a šlapej!

Stezka vedla až vrchol, vybetonovaná a dost široká pro menší japonská krabicová auta. Pár jich kolem nás profunělo za hlasitého protestu slaboučkých motorů. V jednom z nich seděl nějaký Američan, který nás nahoře oslovil s uštěpačným dotazem, jak se nám líbil výstup… že dík, zvládli jsme ho po svých na rozdíl od "někoho". Za odměnu byl výhled z plošiny Enrei-Onodachi na jezero Suwa jako na dlani. 

I hora Fuji na mě pořád čekala! Lucky me!!! 😊

Dál už vedla cesta jenom z kopce; to jsme si vykračovali, jako bychom v krosnách měli jen pár peříček. Kochali jsme se horami na obzoru a stále kvetoucími sakurami…

…až jsme málem šlápli na metr a půl dlouhého hada roztahujícího se téměř po celé šířce chodníku. 

Naštěstí šlo jen o užovku japonskou, čili nejedovatou, ale i tak je obezřetné občas koukat pod nohy, v Japonsku totiž pár smrtelně nebezpečných hadů najdete.

Kromě Američana a užovky jsme dnes jiné živáčky na cestě zatím nepotkali. Minuli jsme aspoň pár důkazů (ne)dávné lidské činnosti… 

…a další inteligentní formu života jsme spatřili až na maličké zastávce Midoriko, odkud jsme vlakem odjeli do města Matsumoto.

Prvních pár okamžiků po příjezdu na hlavní nádraží jsme byli docela v pasti z davu turistů. Po týdnu "na samotě u lesa" to byl společenský šok, přitom zde ani nezajíždí žádný šinkanzen! (že by to všichni ti lidé pojali jakožto zajímavou prohlídkovou štaci na trase Tokio-Kjóto?)

Na druhou stranu i my jsme se touto zastávkou dočasně odchýlili od Nakasenda, jelikož Matsumoto leží pár kilometrů severněji. Chtěli jsme vidět unikátní černý hrad a ostatní jistě také.

DEN 9.

Hypotézu jsme si potvrdili hned následující den. Hrad Matsumoto obléhaly davy turistů ještě před otvíračkou. Zakoupili jsme lístky a doplnili mnohatočivé fronty o další dva jedince. Fronta samozřejmě pokračovala také uvnitř hradu napříč všemi patry. 

Lidského hada usměrňovali "asistenti přepravy", kteří zvýšenými hlasy a důraznými gesty proaktivně ukazovali lidem, že: 

• tady jsou schody, po nich se chodí nahoru a dolů
• tady schody končí, zařaďte se za člověka před Vámi
• tady se had stáčí doleva, zatočte také
• tady je okno s výhledem, vy u něj však nezastavujte a hlavně nic nefoťte, neboť člověk před Vámi již udělal krok, čímž Vám uvolnil místo, které ihned zaplníte
• tento artefakt si můžete vyfotit pouze... TEĎ, protože jste na řadě, teda byli jste, DALŠÍ...!

Hrozná buzerace. :-D

Člověk však někdy zatne zuby a vydrží, protože chce něco moc vidět (nemluvě o tom, že kdybychom vyšli z fronty, patrně by na nás všichni asistenti naskákali, přitiskli k zemi a zavolali vyšší autoritu, ať nás z hradu vyvede coby narušitele veřejného pořádku).

Hrad Matsumoto však stojí za to navštívit, neboť patří k pouhým 12 původním hradům v celém Japonsku zachráněným před stržením v roce 1868. Tehdy skončil šógunát a došlo k navrácení plné moci císaři v období zvaném "restaurace Meiji". Hrady připomínaly feudální moc šógunů rodu Tokugawa a jako takové je bylo nutno eliminovat. Jen 12 přežilo hromadné vyhlazení, buď přičiněním lokálních autorit, sponzorů nebo, paradoxně, kvůli příliš vysokým nákladům na demolici, kterou si region nemohl dovolit. 

Jsou jimi následující (seřazeny abecedně):

• Bitchu Matsuyama
• Hikone
• Himeji
• Hirosaki
• Inuyama
• Kochi
• Marugame
• Maruoka
• Matsue
• Matsumoto
• Matsuyama
• Uwajima

Matsumoto přitahuje pozornost černým lakem na dřevěném exteriéru, uvnitř je ovšem neméně zajímavý. Hlavní věž o pěti patrech ukrývá jedno tajné patro navíc, bez oken, jakousi "Komnatu nejvyšší potřeby".

Během výstupu můžete v různých patrech zhlédnout vitríny s tradičními oděvy samurajů, zbraněmi či původními střešními taškami.

Z nejvyššího patra potom dohlédnete až na zasněžené třítisícové vrcholky Japonských Alp.

Nejhezčí fotografie hradu samotného však pořídíte během obcházení vodního příkopu obklopujícího hrad kolem dokola.

Poblíž hradu je několik uliček s obchůdky a suvenýry. My jsme zapluli do jednoho malého krámku, z něhož se vyklubala specializovaná prodejna ručně vyráběných jídelních hůlek.

Majitelka nás mile překvapila precizní přípravou na cizince jakékoliv národnosti. Zeptala se, odkud pocházíme, vytáhla tlustý sešit, nalistovala pár českých zdvořilostních frází, které obstojně přečetla, a poté (už anglicky) vysvětlila specifika designu a užití různých hůlek.

To víte, že jsme u ní nakoupili. 😊

K obědu jsme usedli do bistra na hlavním vlakovém nádraží.

A najednou se všechno začalo třást. Židličky i stoly poskakovaly na podlaze, lustry se houpaly sem a tam, příbory cinkaly ve stojanech… mysleli jsme, že nad námi projíždí vlak, koneckonců, seděli jsme přímo pod kolejemi, ale že by způsobil až takové otřesy? Vtom zahulákaly naše telefony s výstrahou – zemětřesení! 

Epicentrum od nás bylo vzdálené přes 100km, konkrétně Nagano, přesto jsme otřesy cítili. Naštěstí jen pár sekund…poté bylo chvíli ticho… a pak svět zase fungoval normálně, jako by se nic nestalo. Japonci jsou zvyklí, pro ně je to běžná součást života, my to však zažili poprvé a není to nic, na co si chcete zvykat.

Jenže o pár hodin později přišlo zemětřesení znovu.

Zrovna jsme stáli venku na přechodu před hotelem. Tentokrát jsem nejprve slyšela zaječet svůj telefon, vzápětí přišly otřesy. Mnohem intenzivnější než předtím, venku slyšíte zvuk vycházející z hlubin země pod vámi, ztrácíte balanc, chráníte si hlavu a hledáte nejbližší zákryt – poslední činnost jsme okopírovali od lidí postávajících na ulici poblíž; evidentně věděli, co dělat. Zase jen pár vteřin a konec. Nepopraskal pod námi beton, nezřítily se budovy, nepřišla vlna tsunami. Naštěstí.

Když jsme přišli na hotel, zaměstnanci v lobby uklidňovali hosty, zprovozňovali výtahy a doporučovali všem nechat otevřené dveře od pokojů; kdyby došlo k další příhodě, aby tam nikdo nezůstal uvězněný.

Ten den už však žádné další pohyby zemské kůry nepřišly a my mohli splnit poslední bod na programu – kino!

Shodou okolností jsme to utrefili, jak nejlépe šlo, protože zrovna promítali záznam koncertu naší oblíbené japonské kapely One OK Rock.

Chodím na jejich koncerty pokaždé, když přijedou do Prahy, jednou jsme si na ně s Markem dojeli i do Varšavy, a tady z toho dýchal určitý genius loci. Zašli jsme si do japonského kina na japonskou kapelu v originálním japonském znění (já dokonce v japonské mikině z jejich koncertu). V sále krom nás samí Japonci, tak abychom to ještě trochu víc rozbili, přikusovali jsme během promítání zcela nejaponský junk food a užívali si otřesy podlahy způsobené tentokrát zcela bezpečnými, příliš hlasitými, reproduktory. 

-endy-

OSLÍKUV SPECIÁL:

• šesté patro v hradu Matsumoto mělo sloužit jako tajná místnost pro umístění vojenské jednotky, neznalý útočník pohledem z venku věděl pouze o pěti patrech (a jejich pozicích), o šestém, plném vojáků, se dověděl až během případného útoku tím méně příjemným způsobem
• ke střelným zbraním využívajícím střelných prach se Japonci dostali přes reverzní inženýrství zbraní dovezených ze zahraničí, do té doby byl vrcholem jejich boje na dálku luk a šíp
• zažít zemětřesení na ulici vás připraví o jednu životní jistotu, "stát nohama na pevné zemi" úplně neplatí, když víte, že není až tak "pevná" (což člověk obecně ví, ale v České republice se s tím prakticky nesetká)
• výstrahu zemětřesení vám mobil pošle automaticky, netřeba nic instalovat (a jedno, zda máte iOS či Android)

-mj-