DEN 20. - 21. 

Není nad to začít den odpovídáním na zvídavé dotazy pana domácího ohledně Markových pohorek: "Je nějaký důvod, proč má Váš manžel boty zabalené v igelitce?" / "Jsou mokré?" / "Jsou špinavé?" / "A mohl bych mu s nimi nějak pomoct?" 

…

Nejlepší konverzační téma k snídani. :-D 

doba čtení 4 minuty, nachozeno 18 + 19km

Z nějakého důvodu si vybral moment, kdy Marek odešel kamsi do koupelny a já jsem u stolu zrovna srkala horkou instantní polévku. Japonci jsou proslulí svou zdvořilou, úslužnou povahou a snahou pomoci, ale kámo, mohl sis zvolit lepší okamžik, kdy mi ukazovat displej mobilu s přeloženými větami, než když mi oči slzí nad chálováním horkého vývaru!

Dobrá. Oplatila jsem zdvořilost a vyťukala na telefonu rychlou odpověď, že problém s botami není, jenom po týdnech chození smrdí. Komunikaci jsem považovala za ukončenou, ale v očích drobného Japonce zajiskřilo.

Když jsem o pár minut později scházela po schodech do společenské místnosti, uslyšela jsem zvuk zapnutých fénů a následně jsem je i uviděla. Oba hluboko zabořené do "problematických" bot.

Pan domácí nás svou proaktivitou uvedl do takových rozpaků, až jsme nevěděli, jak vhodně reagovat na jeho nevyžádaný pokus o tepelnou deodorizaci. Předstírali jsme tedy, že nic nevidíme a neslyšíme. Toto se nestalo. :-D

Později jsme vyrazili na další úsek po Nakasendu. Ten dnešní byl posledním v relativně rurální oblasti, proto jsme si ještě jednou užili výhledů na liduprázdné vesničky s tradičními domky…

…a na početné páry nohou, které zdaleka nepatřily lidem.

První upozornění na blížící se urbanizaci zahlásila trať pro šinkanzeny, po které se rychlovlaky hlučně proháněly tam a zpátky s časovými rozestupy ne více než 5 minut.

Brzy poté jsme vstoupili do nekonečné městské zástavby při východním břehu jezera Biwa a ubytovali se v hotelu ve městě Kusacu.

Na druhou stranu, urbanizace znamenala široký výběr jídla, čehož jsme okamžitě využili k obligátní návštěvě námi milovaného CoCo Curry.

A před bistrem stála na parkovišti jedna krabice vedle druhé. Tahle japonská auta jsou prostě boží!

Na večeři jsme si dali koblížky z druhého oblíbeného řetězce Mister Donut, zapili je kafem na dobré spaní a šli na kutě.

DEN 21.

Nastal Den D… nebo spíš K jako Kjóto – cíl našeho putování. A jelikož se vždycky můžete spolehnout na nějaký ten Murphym hozený klacek pod nohy, ani finální rovinka nebyla úplně růžová.

Tak za prvé, nebyla to rovinka, to jakože ani omylem. Museli jsme překročit ještě jeden průsmyk, a to po krajnici za neustálého rachotu motorů na (většinou) 4-proudé vozovce vedoucí nejprve táááákhle nahoru do kopce…

…a potom asi stejnou vzdálenost zase dolů až do Kjóta.

Za druhé, někdo tam nahoře urputně ždímal nacucaná šedá oblaka, abychom si poslední pochod s krosnami náležitě užili.

Markova bunda vydržela, ale moje začala prosakovat a já si musela navléct nepromokavé pončo. 

Šlo se nám pohádkově, co si budem. Mohli jsme to zjednodušit/zkrátit/zrychlit/zpříjemnit cestou vlakem, ale to bychom podváděli. My jsme chtěli do Kjóta DOJÍT PĚŠKY. Za každou cenu.

A tak se také stalo. O pár hodin později jsme mokří jak myši a ošlehaní studeným větrem dosáhli cíle - mostu Sanjo Ohashi v Kjótu, konečného bodu poutníků Nakasenda a "vstupní brány" do dávného hlavního města japonských císařů.

Naše pocity?

Rozporuplné!

Samozřejmě jsme byli nadšení. Zvládli jsme to a ohromně se nám ulevilo, protože nás za celou dobu nepotkala žádná nehoda nebo zdravotní problémy, kvůli kterým bychom museli výrazně měnit či snad rušit itinerář. Na druhou stranu jsme aktuálně byli zralí hodit veškeré oblečení do sušičky a vlézt si tam taky. Holt zrovna vládlo mizerné počasí.

No a potom tu byl ten most…

Tohle že je proslulá historická dominanta?

Jsme tu vůbec správně?

Kde je nějaký označník?

Srovnání s pečlivě udržovaným památníkem vedle mostu Nihonbashi v Tokiu nevyznívalo pro Sanjo Ohashi pěkně a my jsme se neubránili rozčarování; čekali jsme něco okázalejšího.

Každopádně počasí detailnějšímu ohledávání podezřele vypadající pamětihodnosti či pořizování reprezentativních záběrů nepřálo. Udělali jsme pár autentických fotek a nasedli na metro směr hotel, kde jsme se ubytovali v jednom z tradičně zařízených pokojů s matrací na zemi přesně podle našeho gusta.

Most prozkoumáme zítra, až budeme vyspaní, najezení a hlavně suší!

-endy-

OSLÍKŮV SPECIÁL:

• stonožka výše je pravděpodobně Scolopendra mutilans (jedovatá, ale ne smrtelně)
• na fotce s jídlem z CoCo Curry je místo rýže květák (zajímavá úprava, ale chutná to lépe, než možná zní)
• přibližná cena za jednu novou "autokrabici" začíná +- kolem 240 000,- Kč (v ČR začínají nová auta srovatelného typu o cca 100k výš)

-mj-