DEN 4. + 5.  

Když už se člověk jednou rozhodne, že někam jde, tak má koukat, aby šel a aby mu to šlo, i přestože jsou chvíle, kdy má pocit, že dál už to nepůjde. Ale nakonec to ujde, protože kdyby to neušel, tak by nikam nedošel…a to přece nejde.

doba čtení 7 minut, nachozeno 24 + 22km

Ráno po náročném pochodu předcházejícího dne jsme vstávali s modřinami, otlačeninami a puchýři. Celkově trochu polámaní a k našemu překvapení spálení od slunce. Na druhou stranu jsme se dobře vyspali a ještě lépe nasnídali. Hotel byl skromnější, přesto servíroval samé dobroty, z nichž jsme si vybrali převážně sladká jídla neasijského charakteru – vafle, máslový croissant, roládu, ovocný piškot a kiwi smoothie. Dobře jsme udělali, na žádné podobné snídaně už jsme později nenarazili.

Po jídle proběhly poslední přípravy; namazat spáleniny, ošetřit puchýře, protáhnout záda ranním strečinkem, nahodit krosny a vyrazit vstříc dalším kilometrům. Na jednu stranu je to velmi jednoduché – máte denní plán, je třeba ho splnit. Žádné jestli/možná, chce/nechce se mi, prostě jdete s jasným cílem. Bolest rozchodíte, únavu zakecáte s člověkem po svém boku, a vážně – dnešní cesta sice byla dlouhá, ale oproti Usui Passu mnohem snazší.

Někdy jsme šli po kraji vozovky, jindy hledali cestu spletí křižovatek…

…ale většinou nás Nakasendo vedlo vesničkami s domky z období Edo - větší či menší mírou zmodernizovaných.

V poštovní městech zařazených na seznam oficiálních zastávek Nakasenda jsme vždy našli nějakou formu připomínky historie, ať už to byl označník, památník…

…původní budova nebo třeba svatyně či chrámy, kde slibovali razítko absolvované trasy za úplatu.

Razítka jsme naštěstí nesbírali, jinak bychom byli smutní. Neustále někde bylo zavřeno a liduprázdno, jako třeba v tomto malém chrámu. Dostali jsme se na zahradu posetou roztomilými soškami mnichů, ale ti pro nějaké razítko nehnuli ani brvou.

Takhle vypadala realita mnoha našich dní v Japonsku. Dojdete, přespíte, najíte se, sbalíte se a vyrazíte na další cestu, během které téměř nikoho nepotkáte. Lidé pracují ve městech, japonský venkov je prázdný. Pokud jsme sem tam někoho zahlédli, tak převážně starší lidi obdělávající políčka nebo zahrádky. Zvědavě si nás prohlíželi a někdy i zjišťovali, co tam děláme a kam jdeme. Naše odpovědi vyvolávaly milé reakce - zvednuté palce, úsměvy či úklonu.

Do toho jarní příroda dotvářela atmosféru růžovými sakurami jako z katalogu a já rozuměla té obsesivní japonské honbě za rozkvetlými třešňovými květy.

Jenže na mě přišla krize. Slunce až moc pálilo, betonová cesta tlačila do podrážek, krosna táhla dolů a já šla k zemi s ní.

Přemohla mě únava a nezvyk chození s nákladem. V tu chvíli jsem prostě jen chtěla trucovat na zemi, bušit pěstmi do báglu a já vlastně nevím co… asi čekat, až přijede taxík. :-D Všechno cestou krásné, rozkvetlé, historické, zajímavé..., vzal čert. Ať mi nikdo neříká, že cesta je cíl. Cíl je cíl, a pokud tam dneska nedojdu, nemám kde spát!

Naštěstí byl poblíž Marek, který mě nenechal ve štychu způsobem sobě vlastním: "Podle mapy jsme zde, na hotel zbývá cca 10km, čili jdeme."

Jasný jak facka.

Racionální uvažování převládlo nad sebelítostí, protože někdy zkrátka není na výběr… a v tomto případě to bylo dobře.

Pozdě odpoledne jsme došli na hotel ve městě Saku s výhledem na hory v Naganu…

…a v nejbližším Aeon Mallu (japonský řetězec obchodních center) jsme doplnili kalorie třemi (!!!) pizzami s pivem. 

Unaven po přechodu a následně vydatné večeři nebyl mozek s to vyhodnotit vše, co se kolem nás dělo. Až další den ráno jsme si všimli, že je náš hotel nějaký divný. Byli jsme jediní cizinci - ok, jev už pro nás celkem obvyklý - ale vymykali jsme se i příliš nízkým věkem. Všude okolo senioři 70+, na sobě župany a trepky. Do jídelny chodili boso nebo jenom v ponožkách! Chodby plnil teplý vlhký vzduch…

...aha! 

Jsme v lázeňské středisku! Není divu, že naše koupelna vypadala roky nepoužívaná – kdo by tam chodil, když se může celý den cachtat v onsenu.

Komplex sloužil především pro lázeňské pobyty, my přespali jenom tak mimochodem, že našli volný pokoj.

Popravdě v této oblasti nebylo moc z čeho vybírat. Jdete-li souvislou trasu, někde spát chcete. Pokud jsou však ubytování kolem obsazená nebo dokonce neexistující, hledáte alternativu. Tento hotel byl nakonec ještě dobře umístěný přímo na trase Nakasenda, ale k dalšímu jsme potřebovali částečně využít vlakových spojů k objetí horského masivu. 

DEN 5.

Lístky jsme tentokrát koupili v automatu, platit šlo i Suicou.

Ranní spoj doslova vychrlil stovky studentů ve školních uniformách, a když jsme do něj nastoupili my, byl téměř prázdný…

...zase.

Cesta dvěma různými spoji trvala dvě a půl hodiny, to jak vlak objížděl třítisícové vrcholky.

V jednu chvíli jsme na pár sekund dokonce zahlédli horu Fuji! Daleko, za částečnou clonou oblak, ale byla tam!

Z cílové stanice Chino jsme pak chtěli vystoupat do výšky 1400 m.n.m. k horskému jezeru Shirakabako. Cesta nás bavila. Od večerky, kde uchvácení místní zaměstnanci působili, že vidí Evropany poprvé v životě, přes malebná venkovská obydlí…

…po sakurovou alej podél potůčku.

Najednou jsme kdesi ve křoví ztratili cestu. :-D Cíl ještě ležel daleko, až támhle na té špičce vulkánu vzadu. Opět jsme stáli před možností, zda pokračovat vpřed, nebo jít po stopách zpátky a hledat jinou trasu.

Samozřejmě jsme prošli skrz až těsně pod vrchol, a jelikož o náhody nemáme nouzi a řídíme se heslem, že věci vždycky nějak dopadnou, našlo si nás štěstí znovu.

Zrovna jsme pauzírovali pod serpentinami, posledním úsekem dnešní trasy - nutno říci, že mi bylo trochu úzko při pomyšlení na náročný výstup podél vozovky - když přímo před námi zastavilo auto a řidič se ANGLICKY zeptal, kam jdeme.

Po odpovědi se usmál od ucha k uchu a z další komunikace vyplynulo, že je majitel našeho ubytování. :-) Nastoupili jsme i s krosnami do auta a ušetřili síly i čas, který byl nakonec o to cennější. Nahoře u jezera to bylo z ubytka k nejbližšímu a zároveň jedinému zdroji jídla ještě další dva kilometry. Sice "jenom" Lawson, ale nebýt jeho, neměli bychom večeři ani svačinu na další den.

Řetězce večerek (Family Mart, 7-Eleven, Lawson, Daily Yamazaki...) otevřené non-stop jsou v Japonsku (a potažmo celé Asii) běžné. Ve městě na ně narazíte tak často jako u nás na odpadkové koše (vyjdete z jedné večerky a pomalu vidíte další), ovšem NIKOLI na venkově. Obchodů s potravinami je na vesnicích obecně málo a zavírají brzy. Večerky proto představovaly pomyslné majáky během putování a pomalu každý den zachraňovaly kručícící žaludky od ztroskotání.

Koupíte v nich totiž hotovky, které si na místě můžete ohřát a sníst u stolečku. Vůbec poprvé jsme tady narazili i na vyhřívanou vitrínu s teplými nápoji – skvělý nápad! (čaje, káva, horká čokoláda...)

Oblast kolem jezera Shirakabako pod sopkou Tatešina jsme samozřejmě prošli celou. Působila na nás jako Jánské koupele. Opuštěné chátrající místo duchů. Snad kdysi bývalo oblíbeným turistickým střediskem, ale kde jsou ty časy...

V pět hodin podvečer pustili z místního rozhlasu znělku. Místo oživení zpustlého města hudbou však znělka jenom umocnila ponurou atmosféru místa bez dalších lidí. Tóny v nás evokovaly ukolébavku na dobrou noc a pomalu se šeřilo, tak jsme šli radši na pokoj, ať nejsme nechtění protagonisté japonské hororové duchařiny.

Penzion byl zařízen v tradičním japonském stylu. Papírové zdi, posuvná dvířka, kotacu v centru pokoje pro hosty (nízký dřevěný stoleček překrytý těžkou dekou, pod níž se nachází zdroj tepla – kdysi koš s rozžhavenými uhlíky, nověji elektrické topení - a vzadu v rohu tentokrát poslušné elektricko-plynové monstrum.

Kotacu jsme na noc odsunuli bokem a místo něj rozprostřeli futony s dekami a polštáři.

Futony milujeme; spíme na něm i doma. Možná i pro tu připomínku domácí "postele" máme zpětně pocit, že tady (viz mapa) jsme se vyspali nejlépe ze všech ubytování v Japonsku. 

-endy-

OSLÍKUV SPECIÁL:

• během většího výkonu je rozumné rozlišovat mezi odpočinkem a vypnutím, které může vést až k totálnímu vytuhnutí, obzvlášť pokud to má člověk do cíle stále relativně daleko :)
• cestu v křoví jsme "ztratili" tak, že na mapě byla, ale v reálu ne :D
• z večerek jsou nejrozšířenější 7-Eleven a FamilyMart, a to i mimo Japonsko, v Jižní Koreji můžete pro srovnání narazit na GS25, emart24 nebo Nice to CU
• a fotka na závěr: tento automat stál před naším pokojem v hotelu ve městě Saku, během cest jsme párkrát narazili na ubytování, která chtěla extra peníze za zprovoznění internetu na pokoji, už je to naštěstí dlouho a i tehdy mi to přišlo jako úlet, letos jsme objevili hotel, který chtěl extra peníze za televizi… tf… my se na ni stejně nedíváme, nemáme ji ani doma, ale tohle nás fakt pobavilo :D

-mj-