DEN 10. + 11. 

Chcete-li jít Nakasendo, většina informačních zdrojů vás ohledně trasy odkáže na Údolí Kiso. Jeho délka 82 kilometrů však není ani pětina kompletní trasy Nakasenda.

doba čtení 6 minut, nachozeno 24 + 23km

Lidé ovšem tento fakt odmávnou názorem "Kdo by to chodil celé?" a navštíví pouze zmíněnou horskou soutěsku, která je domovem 11 zachovalým poštovním městečkům s tradiční architekturou období Edo.  

Dobře si vzpomínám, když jsme s ročním předstihem rezervovali všechny noclehy na trase, jak právě u Kisa nastal největší problém. Úsek zdál se býti velmi oblíbený. Jak jinak vysvětlit vybukovanou téměř veškerou ubytovací kapacitu? Skoro jsme neměli z čeho vybírat.

"Šmarjá, tam musí být lidí", říkali jsme si, "asi to zato stojí", přitakali jsme, "to bude určitě krása!", jásali jsme.

A pak jsme o rok později jednoho rána vyjeli z Matsumota jihozápadním směrem s velkým očekáváním a jako jediní vystoupili z vlaku na liduprázdné zastávce Seba.

Sešli jsme po prázdné silnici do údolí kolem nepřehlédnutelné dřevěné cedule "Welcome to Kiso"… 

…pokračovali po cestě k nejbližší vesničce...

...z tunelu vyjelo několik aut…

…za plotem pár opičích očí.

Cesta byla moc krásná, lemovaná rozkvetlými stromy, s výhledy na strmé kopce, občas sama mírně stoupala...

…no ale kdy potkáme soudruhy turisty?

Teď. Teď už určitě!

Vešli jsme do vesničky Kiso-Hirasawa. Nepatří sice k poštovním městečkům, ale proslula lakovaným dřevěným nádobím. Tady musí být všude obchůdky s ručně vyráběným zbožím a návštěvníky toužícími je zakoupit.

3…

2…

1…

???

V této fázi už to bylo fakt divné, ale Kiso-Hirasawa stejně nebyl náš dnešní cíl. V plánu bylo vstoupit do Narai. 

Narai je patrně nejvýstavnější poštovní městečko, jemuž propagační materiály týkající se Údolí Kiso vděčí za většinu fotografického obsahu. Chtěli jsme mu dát šanci.

A když jsme do Narai přišli, dostali jsme přesně ty katalogové obrázky, po jakých lidé touží.

Pitoreskní japonská architektura období Edo bez dalších lidí, kdo by ji nechtěl?  

Hodinky ukazovaly čas kolem 4. hodiny odpolední, nějaké návštěvníky ležérně bloudící uličkami a skrz čočky fotoaparátů hledající dokonalé úhly jsme sice ještě potkali, ale těch pár obchůdků s jídlem či suvenýry, které jsme minuli, už mělo dávno zavřeno nebo přijímalo poslední platby zákazníků.

Majitel našeho ubytování nás poučil, že pracovní doba zdejších obchodníků bývá maximálně v rozmezí 9:00 – 16:00, pilnější včeličky vydrží až do 17. večerní, což bylo štěstí pro nás v případě poslední otevřené restaurace. Pan domácí jim pro jistotu zavolal, aby ohlásil dva opozdilce mající hlad v tuto nevídaně pozdní hodinu. The horror!

V lokále jsme s povděkem zhltli vynikající hovězí kousky s hranolkami a okonomiyaki, japonskou zelnou placku s nudlemi a majonézou.

Procházka ztichlými ulicemi po večeři v nás zasela semínko podezření, že Údolí Kiso možná není až takový turistický ráj a ubytování jsme zde hledali těžko zkrátka proto, že tady skoro žádné není. Jak prozaické.

Přespat jsme však měli kde. Vlastně jsme vyhráli jackpot. Omylem. 😊 Je to ten dům na fotce výše vpravo. Přesně tenhle.

Na Bookingu jsme patrně něco přehlédli, neboť jsme byli přesvědčení, že rezervujeme jeden pokoj. 

No..., dostali jsme jeden celý dům. A jaký!

Majitel nás pouze upozornil na starší paní sousedku vyžadující noční klid již po 21. hodině, což v praxi znamenalo, že ho nastavila pro celou vesnici. :-D 

Po setmění snad všichni místní ulehli ke spánku, nikde ani hlásek, natož puštěná televize. Jenom příroda a zvuk projíždějícího vlaku.

Respektující místní obyčeje jsme i my po noční procházce chabě osvětlenými ulicemi ulehli v jedné z našich tří ložnic krátce po 9. hodině večerní. Znáte to – "When in Rome…"

DEN 11.

Místní obchody otevírají v 9 ráno, říkali... Co nám to nalhali?! Prezidentskou vilu jsme opustili po 10., nebudeme na ně moc tlačit. A výsledek?

Jeden obchod byl otevřený. JEDEN! V něm však poklad největší a námi tolik dní marně hledaný. Zvonek na medvědy! Teď, ať se nám klaní až k zemi. Drazí místní rezidenti, vytěžili jsme z Narai, co jsme potřebovali. Děkujeme, odcházíme.

Zároveň dnes konečně došlo na doposud opomíjené proteinové tyčinky ztracené kdesi naspodu krosen. Zapomenuté, utlačované, nechtěné… Zatím jsme totiž vždy našli večerky k nákupu sladkých i slaných svačin na cestu. Ne tak v Kiso.

A to byl v plánu přechod Torii Passu, horského průsmyku vedoucího z Narai do Yabuhary s mnoha svatyněmi, kamennými chodníky a výhledem na posvátnou horu Ontake. Člověk míní, Japonci mění a tuhle se rozhodli, že je nejlepší čas na rekonstrukci zmíněného úseku, čímž nás odkázali na alternativní trasu. Mnohem delší a o dost méně zajímavou.

původní plán: červená trasa -> zacházka: modrá trasa

Všech šest proteinových tyčinek jsme postupně podrobili zátěžové zkoušce náhrady pestré stravy v náročném terénu. A věřte, že energie byla ten den třeba; konkrétně k případnému nenadálému rychlému startu a vytrvalostnímu sprintu. Opět jsme totiž procházeli územím medvědů.

Podobné mosazné zvony jsme míjeli každých pár kilometrů a všude poctivě zvonili.

Napadalo mě, jestli to věčné "Tady jsem, tady jsem!" medvěda spíš nerozčílí a nepřiběhne si to s námi vyřídit, ale krom rozléhajících se zvuků velkých zvonců a jednoho maličkého na Markově krosně vládl všude klid. Je to paradox, když si vzpomenu, jak nás v dětství všichni poučovali: "buďte v lese potichu". Nyní máme naopak dělat hluk?

Detour jsme nakonec zdolali, došlo i na nějaké svatyně, kamenné chodníky…

…výhledy…

…a ještě jednu zacházku, tentokrát úplně dementní. 

Proč by někdo nutil lidi chodit po provizorní, provazy ohraničené, pěšince široké tak akorát, ať nejste schopni vyhnout se lidem v protisměru, když hned vedle máte úplně normální širokou betonovou cestu? 

Cesta nebyla v rekonstrukci, žádné díry po zemětřesení, ani zátarasy, nikdo tam nepracoval, nejezdil... Úplný nesmysl, takže ignor a jdeme po betonu.

Jako jediní.

Následná Kiso-Fukushima, dnešní cílová stanice, nám připadala malebně zchátralá. Polorozpadlé chajdy čnící nad řeku úplně nelákají k přespání, ale rádi si je vyfotíte.

Poštovní městečko Kiso-Fukushima je se svými 10 000 obyvateli největší v celém údolí, přesto jsme zde našli pouze jedinou otevřenou restauraci s automatem na objednávky.

Jídlo naštěstí docela dobré, možná spíš průměrné, ale po celém dni na proteinových tyčinkách jsme nebyli vybíraví.

Úplně největší radost nám v závěru dne udělal kamarád do deště - 7-Eleven! Ten luxus zajít si zase do obchodu otevřeného v jakoukoliv hodinu, koupit si večeři i svačinu, zalít instantní polévku… Ani vzdálenost dalších 2,5 km od našeho ubytování nás nezastavila a vcházeli jsme do něj jako děti do Disneylandu. Jídlo minimálně na další den zajištěno – svět byl zase v pořádku.

-endy-

OSLÍKUV SPECIÁL:

• medvěd černý ušatý z Japonska – 48 km/h
• Usain Bolt – 44,72 km/h
• obyčejný smrtelník – 20 km/h

Čísla značí maximální dosažitelnou rychlost běhu pro potřeby úlohy níže. V rámci zvýhodnění už tak znevýhodněných lidí jim nebudeme házet další klacky pod nohy a představíme si, že medvěd honí závodníky na atletické dráze, kolem jsou diváci a probíhá živý přenos.

Všichni startují současně a okamžitě dosáhnou maximální rychlosti* uvedené výše, akorát medvěd začíná 100 metrů za závodníky.

Za jak dlouho dožene medvěd Usaina Bolta?

Nedožene.

V čisté matematice by ho doběhl za cca 110 vteřin. Jenže už po cca 13 vteřinách dostihne obyčejného smrtelníka a připomene mu jeho smrtelnost tím, že ho sežere.

Kdyby z nějakého divného důvodu chtěl místo toho běžet za Boltem, trvalo by mu jeho dostižení zmíněných cca 110 vteřin. Místo toho může ušetřených 97 vteřin strávit tím, že bude žrát, a ne se někam hnát.

Jakkoli by tak někteří lidé před medvědem reflexivně začali utíkat, je vědecky ověřitelné, že je to blbost. Nedělejte to.

*Při modelaci se započítanou postupnou akcelerací z nuly na maximum vychází výsledek této úlohy v reálu na medvědí chlup stejně. Co už…

-mj-