Kjóto

DEN 22. 

Když jsme v roce 2018 navštívili Kjóto poprvé, bylo pro nás město spíše jakousi základnou, ze které jsme vyjížděli ven za jelínky v Naře, do národního parku s opicemi, na hrad Himeji... Z Kjóta jako takového jsme viděli téměř kulové, ale dnes bude jinak podruhé. 

doba čtení 4 minuty, nachozeno 15km

Den začal luxusní snídaní, čímž hotel opět prokázal své kvality (v předchozím článku jsem zmiňovala tradiční, námi preferované, spaní na matraci na zemi). Snídani formou bufetu obohacoval šéfkuchař o specialitu dne a osobně ji předával hostům po příchodu do jídelny. Toho rána jsme dostali toast s kuřecí pomazánkou, parmazánem a slaný krekr s nakládanou zeleninou (na fotce vpravo). Samozřejmě jsme mohli odmítnout, ale kdo by to dělal?

Posilněni vynikajícím jídlem jsme snáze přijali neutuchající deštivé počasí a přizpůsobili mu dnešní program návštěvou povětšinou zastřešených lokací.

Coby nadšenci do šinkanzenů jsme vyrazili na obhlídku vláčků do Kjótského železničního muzea - největšího v celém Japonsku!

Muzeum vystavuje 54 vlaků od historických kusů až po ty nejmodernější, a některé si dokonce můžete projít osobně. Při příležitosti 10. výročí otevření muzea zpřístupnili veřejnosti interiér úplně prvního šinkanzenu "Series 0", který byl do provozu uveden v roce 1964, tedy krátce před Letními olympijskými hrami v Tokiu.

Vstoupit jsme mohli také do kabiny strojvedoucího! 

Mě třeba fascinuje, jak jsou čumáky šinkanzenů neuvěřitelně podobné letadlům. Oba dopravní prostředky řeší ideální aerodynamický tvar přizpůsobený co nejmenšímu odporu vzduchu, takže dává smysl, že je tvar vlaků inspirován principy leteckého inženýrství. 

na fotce "Series 100" šinkanzen

Nejmladším bráchou v úctyhodné sbírce drážních vozidel je šinkanzen "Series 500" – první vlak, který dosáhl rychlosti 300 km/h…

…ale najdete tady samozřejmě i mnohem starší modely z minulého i předminulého století.

Popisky v muzeu nejsou příliš nakloněny cizincům, na druhou stranu čas ušetřený čtením historických pojednání lze efektivně využít na nejrůznějších "šahacích/točících/tahacích/vyndávacích-a-zas-tam-dacích" simulátorech.

Po několika hodinách zapálené vláčkofílie jsme vyhladovělí opustili areál a šli si dát oběd do nákupního centra AEON. Dnešní soutěž o nejlákavější nabídku pokrmů vyhrálo shabu shabu. Zvolili jsme horký hrnec rozdělený napůl, ať můžeme mít dva typy vývaru a do každého máčet plátky hovězího a/nebo vepřového masa, nudle a zeleninu.

V přední části restaurace měli navíc pult s neomezenou nabídkou nudlí, hub, tofu, zeleniny, a dokonce i zmrzliny – vše v ceně poledního menu, zvlášť jsme platili pouze za typ zvoleného masa. 

S plnými bříšky jsme následně zapluli na známé kjótské tržiště Nishiki. 

Někdo by mohl namítnout, že je přece škoda jít tam najezený, když můžete u každého druhého stánku uzobávat místní speciality – mochi s milionem příchutí, čerstvě připravené sushi kousky nebo třeba takotamago (vařená chobotnička s křepelčím vejcem uvnitř její hlavičky, delikatesa).

Pouliční stánky s jídlem máme samozřejmě rádi - nejlepší jsme zažili na Taiwanu - ale tentokrát jsme zkrátka měli chuť najíst se v klidu vsedě, a ne mezi davy lidí. 😊 Průzkum nabídky po Nishiki jsme vzali spíše jako zdravotní poobědovou procházku cestou k největšímu knihkupectví v Kjótu – Maruzen.

Několikapatrový ráj pro knihomoly (= i pro nás) zahrnuje kromě klasického knižního sortimentu také ohromné zásoby mangy všech možných žánrů – shonen, shojo, isekai, yaoi, yuri atd. (většinu pochopitelně v japonštině, a to je asi dobře, jinak bych tam byla ještě teď), koutek s námi oblíbeným Džundžim Itóem…

…či literární kavárnu s nabídkou sice skromnou co do počtu položek, zato nabitou luxusními laskominami. Vyzkoušela jsem jejich ikonický citronový dortík servírovaný v půlce skutečného citronu, poctu slavné povídce "Lemon" spisovatele Motodžiróa Kadžiiho z roku 1925. Byl naprosto famózní (ten dortík; z povídky mi teda čelist nespadla).

Na závěr dnešního dne jsme si nechali slibovaný návrat k mostu Sanjo Ohashi, který jsme vzhledem k včerejšímu uplakanému počasí nemohli pořádně prozkoumat. Obloha sice vypadala, že z ní každou chvíli vyjedou Čtyři jezdci apokalypsy, ale nakonec patrně zamířili na jinou stranu.

Žádná vizuální sláva to rozhodně není; most vypadá, jako by byl v permanentní rekonstrukci, i přestože poslední oficiálně skončila v roce 2023.

Nenašli jsme ani žádný památník, cedulku, ba ani kousek šutru označujícího konec naší velkolepé výpravy po Nakasendu. Jen sochy dvou poutníků – postav komediálního románu z doby Edo - a oni ke všemu nešli po Nakasendu, nýbrž po Tokaidu!!!

Ale víte co? My jsme si s nimi coby symboly poutě z Tokia do Kjóta vystačili. Život je občas jedna velká komedie, a pokud zrovna nedostanete svůj vytoužený happy end, znamená to, že prostě jdete dál. 😊

-endy-

OSLÍKUV SPECIÁL:

-mj-

Share