DEN 2. 

Počátek Nakasenda, most Nihonbashi a jeho nultý kilometr, najdete v mrakodrapové zástavbě uprostřed Tokia, jednoho z největších měst světa. Než bychom se odsud vymotali, trvalo by nám to pěšky asi 5 dní. Podél cest, přes podchody, nadchody, křižovatky, pod nohama beton, nad hlavami paneláky… 

Nie! Radšej vlak.

doba čtení 5 minut

Po kari snídani jsme sbalili krosny, udělali pápá zubatým recepčním a vyrazili směr Tokio station.

Z hlavního tokijského nádraží vyjíždějí severozápadním směrem pravidelné vlakové spoje včetně šinkanzenů. My jsme však zvolili lokální linku Takasaki; sice mnohem pomalejší, ale nebylo kam spěchat. 

Zapípli jsme Suicu a šli na nástupiště.

Precizní značení na tabulích i na zemi nenechá nikoho na pochybách, zdali jede správným spojem. Všechno vidíte v japonských znacích i latinkou, jasně odlišené barvičkami, víte, kam se postavit, kde který vagón zastaví a kudy z něj budou lidé vystupovat. 

Nasedli jsme tedy do našeho vlaku a vyjeli na minutu přesně – jsme přece v Japonsku!

Jedná-li se o tzv. příměstské linky (lokálky), vypadá interiér vozů většinou jako v metru, tedy sedačky s měkkým potahem po stranách a uprostřed místo na stání.

Na kratší přepravu v pohodě, ale kodrcat se takhle 2 hodiny není zrovna ideální, navíc uvnitř nesmíte jíst ani pít. I tak nás to bavilo – vědět, že už jsme začali, koukat na místní a přemýšlet, kam asi jedou oni, pozorovat měnící se krajinu. No, "měnící se"...

Po dvou hodinách jsme přestoupili na linku JR Etsu Line, a během půl hodiny dojeli do Annaky, našeho dnešního cíle. Ocitli jsme se v úplně jiném světě - na japonském venkově.

Na mrňavé zastávce krom nás nikdo nevystupoval; vlak už byl dlouho předtím beztak prázdný, na nástupišti nikdo, na přepážce nikdo, na cestě nikdo. Když nad tím zpětně přemýšlím, převládal v nás pocit "nikde nikdo" celý měsíc během putování na jih. :-D

Se svačinou v ruce jsme se vydali hledat předem buknuté ubytování. Nějaké jídlo jsme měli po ruce vždy – toasty, onigiri, slané krekry, sladké tyčinky… člověk nikdy neví, kdy a jestli cestou potká obchod, zvláště v méně urbanizovaných oblastech. Já jsem si oblíbila podezřele vyhlížející "hot dog" – bulku plněnou špagetami různých příchutí.

Marek dával přednost sendvičům, nejlépe s vajíčkem. V obchodech jich měli spousty s různými náplněmi, ale nebyli bychom v Japonsku, abychom nenašli i nějaké pofidérní, např. jahody s krémem nebo letošní novinku – šlehačku s barevnou čoko posypkou. Je to taková lásk... cukrovka na první pohled.

S pitným režimem naopak problém nikdy nebyl. Japonsko je země s pitnou vodou a nápojovými automaty vedle každé cesty. Bez nadsázky.

Ubytování neslo punc historického Nakasenda – přímo na trase v domě postaveném ještě v období Edo (1603 - 1867).

My jsme vlastně přímo v domě nespali. Majitel, příjemný Američan ve středních letech, který se oženil s Japonkou, nám připravil spaní hnedle vedle ve stáji. :-D

Žádný strach! Bývalý příbytek pro koníky přebudovali na útulný domeček s kuchyňkou a toaletou.

To nejhorší, co jsme uvnitř objevili, byli komáři (inu, venkov) a tohle elektricko-plynové monstrum. Je nebezpečnější, než vypadá!

Stejně jako ubytování nás nadchlo i zdejší okolí. Malebné městečko na úpatí hor v rozpuku jara, kde se zastavil čas. Před západem slunce jsme si vyšli na oba nedaleké chrámy: Fudaji, s výhledem na "japonský Kriváň"…

…a Kongoji obklopený rozkvetlými stromy a keři střežený bohyní milosrdenství Kannon (na Taiwanu a v Číně známá jako Guanyin).

Po procházce v neuvěřitelně krásných zákoutích jsme podle mapy vyhledali náš první putovní označník Nakasenda vůbec. Měli jsme z něj hroznou radost! Ach ty začátky. :-D Později jsme jich cestou viděli ještě tolik a v tolika podobách (kamenné, dřevěné, plechové…), až jsem většinu nefotila.

Večer jsme hladoví zamířili do nejbližšího 7-Eleven, protože kde jinde bychom na zdejším venkově mohli koupit jídlo? 

Přece v chajdě hned vedle se záclonkou "noren" u vstupních dveří, podle které jsme poznali, že je otevřeno a mohli by zde vařit.

A taky že jo. Dvě japonské adžumy zrovna otevřely lokál s rámenem, my byli jejich první hosté, a když někde vidíme, že jídlo připravují babči, víme, že je to záruka nejvyšší kvality!

Nakrmily nás dosyta, abychom večer mohli spokojeně usínat s plnými bříšky ustájeni v dobovém příbytku. 

-endy-

OSLÍKUV SPECIÁL:

• samozřejmě jsme chodili i přes urbanizované oblasti, a brzy jsme zjistili, že v nich není problém ani tak s chůzí, jako spíš s věčným stáním na červených, pokud zrovna procházíte hustější zástavbou, tak vás pomalu u každého přechodu zastaví semafor, což rozhazuje tempo a celkově i příjemný pocit z cesty, za nejlepších podmínek jsme byli schopni ujít 5 km za hodinu (1km za 12 minut), dlouhodobý průměr máme 4 km za hodinu (1 km za 15 minut včetně pauz etc.), ale "civilizace" nás byla schopná srazit až na ubohé 3 km za hodinu, které si člověk ani neužil, čili ano, Nakasendo lze jít i ve městech, například už z Tokia a strávit v něm týden, ale je to pro masochisty
• konkrétně jsem kupoval sendviče s vejcem na tvrdo, velmi rychle jsem se naučil vyhýbat vaječným salátům, protože do nich Japonci sypou buď cukr nebo vajíčka míchají s něčím, co už cukr obsahuje, proč... PROČ?!
• elektricko-plynové monstrum jsem zapínal další den ráno, všechny nápisy sice v japonštině, ale metodou pokus omyl jsem ho přesto uvedl do provozu, na což mě upozornila hlasitá rána, jak kdyby něco bouchlo (což nechcete), "vyvalil se černý dým z dola", což v malé místnosti taky nechcete, a když jsem viděl plameny, které v dřevěném stavení už vůbec nechcete, tak jsem monstrum zase vypnul a radši jsme mrzli (později jsme zjistili, že Japonci tyto přístroje používají k ohřívaní místnosti běžně, a máme tedy srovnání i s monstry poslušnými)

-mj-