DEN 16. - 17. 

Hustě osídlená metropole, mrakodrapy, noční život, světelný smog, energický hustle&bustle. Svítí to, září to, všude je otevřeno a nakrmí vás na každém rohu. Taková je Nagoya - 4. největší město Japonska a náš několikadenní detour z rurálního Nakasenda.

doba čtení 6 minut, nachozeno 21 + 12km

Nagoya totiž není součástí Nakasenda (leží na Tokaidu, další z Pěti cest z Eda), ale my jsme ji moc chtěli vidět a zároveň po více než dvou týdnech rozbít neustálý pobyt na venkově trochou velkoměstské atmosféry.

Do Nagoye jsme přijeli vlakem, který byl tím nacpanější, čím více se blížil ústřednímu vlakovému nádraží. Všude spousta lidí, z čehož jsme však vyvodili jedno jasné pozitivum na vrcholku aktuální pyramidy potřeb – kde jsou lidé, tam jsou podniky s jídlem – a začali jsme vymýšlet, na co máme chuť. Tady přece musí být všechno!

Bylo… a my jsme nakonec místo okázalých restaurací na hlavním tahu upřednostnili nenápadnou kantýnu s indickým jídlem zastrčenou v boční uličce. Nic pompézního, pochybný dojem z podniku dotvářely ubrusy potažené plastovými přehozy, odrbané zdi a hlavně minimum hostů! Připomínalo nám to však "vývařovny", které jsme si tolik oblíbili v Thajsku, a tak jsme jim dali šanci.

No nenajedli jsme se jako králové??? Vynikající indická kuchyně a ty porce…TY PORCE!!! Takhle velký naan jsme v životě neviděli. To přece člověk nemůže sníst!

Může… a sní – i takový malý pišišvor jako já.

Rozjařeným hodováním jsme patrně dělali laskominy kolemjdoucím lidem, kteří si nás prohlíželi přes sklo, takže podnik postupně zaplnili další spokojení jedlíci. Tihle Indové si nehráli na žádné vizuálně okázalé stolování, pravý luxus byl v chuti připraveného jídla. 

Po obědě a následném check-inu na hotelu jsme napochodovali rovnou do nejcentrovatějšího centra Nagoye na náměstí pod televizní věží Mirai.

Na otevřeném plácku vedle podzemního nákupního centra zrovna probíhal japonský pohár akrobatického BMX freestyle juniorů, takže jsme s podivem koukali, co všechno ti školou povinní kluci už umí. 

Všudypřítomný hluk a šrumec byl náramně osvěžující zážitek pro naše smysly.

Na Mirai jsme nelezli, nejsme žádná béčka, abychom vzali zavděk výhledem v pouhých 100 metrech. Hlavní vyhlídkovou plošinou ve městě je Sky Observatory se svými 247 metry. To už se dá.

Největší finta F je tamní výtah. Projedete se v něm do nejvyššího přístupného patra a až tam se rozhodnete, jestli chcete platit za lístek na vyhlídku :-D (jízda v proskleném výtahu je vyhlídka sama o sobě, so…)

My jsme zaplatili veselou sumu 1200 jenů (asi 160 korun) a šli omrknout město z ptačí perspektivy.

Plošina je otevřená, takže tady poněkud fičákovalo. I v teplém počasí není od věci přinést si něco s dlouhým rukávem.

Po setmění jsme se znovu vrátili k Mirai Tower, jejíž okolí nebylo o nic méně živé a hlučné než během dne. Navíc kdejaká konstrukce hýřila různobarevným osvětlením a žádala si vaši pozornost.

K večeři jsme zvolili zážitkové stolování v podobě running sushi - jedné z mnoha restaurací poblíž věže. Po pár minutách čekání nás usadili k pásu, kde jsme nejprve obhlíželi talířky se sushi v pohybu.

Po pár minutách jsme ale zjistili 2 věci:

1. Jsme na konci "potravního řetězce", většinu talířků rozeberou hosté sedící na druhé straně.
2. Pokud už k nám něco dojelo, za moc to nestálo.

Začali jsme tedy sondovat nabídku v tabletu před námi a objednávat "na zakázku". Hodokvas za 3, 2, 1...

V japonských running sushi poznáte cenu jídla dle barvy talířku – vysvětlivky vždy najdete na viditelných místech. Během jídla máte dispozici zdarma vodu nebo čaj, čerstvý zázvor, sójovou omáčku a někdy i wasabi. Ceny obecně nejsou nijak přemrštěné, takže je záhodno ochutnat všelijaké speciality, za které byste u nás buď zaplatili vyšší sumu, nebo je vůbec nesehnali.

Původně jsem si myslela, že po dvou nebo třech talířcích skončím (můj trávicí trakt ještě úplně nezpracoval olbřímí indický naan z oběda), ale oči jedly a žaludek neprotestoval, jen ho pak čekala o to náročnější noční šichta.

DEN 17.

Moje zažívání evidentně žádnou újmu neutrpělo, protože hned ráno jsem si mimo jiné pochutnávala na různých typech knedlíčků servírovaných na snídani v hotelu.

Hlavní náplní dne měla být návštěva nagojského hradu a jeho okolí.

Nakonec jsme tam však strávili mnohem méně času, jelikož právě do tohoto hradu nikoho nepustí. I přes rozsáhlé, desítky let trvající, opravy v průběhu 20. století budova neodpovídá moderním standardům bezpečnostních opatření proti zemětřesení; potřebuje "celá předělat". Rekonstrukce jsou samozřejmě v plném proudu a znovuotevření plánují někdy po roce 2030. Do té doby můžete hrad obhlížet jen zespodu či z dálky. 

Nagoyský hrad naštěstí není jediný objekt v historickém areálu. Útěchou pro turisty lačnící po dobových interiérech budiž Palác Hommaru. Do něj už návštěvníky pustí. 

Původní budova z roku 1615 sloužila coby sídlo feudálního pána provincie Owari a později jako dočasné ubytování pro šóguna na pravidelných cestách mezi Edem a Kjótem. Palác shořel během amerických náletů na Japonsko v roce 1945 - stejně tak jako hrad - s jeho rekonstrukcí ovšem začali mnohem později, v roce 2009, a okamžik slavnostního otevření proběhl až v roce 2018. 

Je tedy poměrně nedávno zrestaurovaný. Dnes můžou návštěvníci při procházení v jeho útrobách obdivovat přesné repliky historických interiérů.

Vzato kolem a kolem v něm nic moc dalšího není. Pustí vás na ochoz, ze kterého nahlížíte do jednotlivých prázdných pokojů, ale zase ne moc dlouho, abyste nezdržovali frontu za vámi, navíc historická hodnota objektu je prakticky nulová. Na druhou stranu člověk ocení práci restaurátorů, kteří se s napodobeninami určitě dlouho a pracně piplali. Obzvláště nástěnná a stropní výzdoba je opravdu krásná.

Do hradu jsme nemohli, palác jsme proběhli. Co dál s načatým dnem a volným časem?

Ne, že bychom nevěděli. Chvíli jsme dělali, že váháme, a pak jsme se vydali za...

...zvířátky v akváriu přece!

Nagojské akvárium patří k největším v Japonsku, zároveň je výjimečné pro svůj úspěšný program chovu a rozmnožování běluh a jedním ze dvou akvárií, kde naleznete kosatky. 

Poprvé jsme viděli, jak lze z obyčejných sardinek udělat top atrakci:

Prohlédli jsme si nádrže pro odchov medúz a želvích mláďat (odděleně!), zamávali tučňákům… zkrátka všechno super. Až na "touch tank" - populární atrakci, kde si obvykle můžete sáhnout na vybrané vodní živočichy. 

No, tady nemůžete. Tohle je "DO NOT TOUCH! touch tank"

Že by edukativní nádrž říznutá sociologickým experimentem zaměřeným na lidskou vůli a schopnost dodržovat pravidla?

Nebo dočasná stávka živočichů unavených z neustálého ochmatávání?

Ať tak či tak, tuhle jedinou (námi) nepochopenou atrakci jsme jim odpustili. 😊

Tolik živočichů "naložených" ve vodě jsme dneska viděli, až jsme dostali stejný nápad. 

Co by ne!

V hotelu onsen, šup s námi do něj. 

-endy-

OSLÍKUV SPECIÁL:

- dlouhodobě máme napříc zeměmi (včetně ČR) nejlepší jídelní zážitky z non-fancy restaurací (můžu srovnávat i s restauracemi s Michelinskou hvězdou nebo "aspoň" z Michelinského průvodce), kde si na nic nehrají a prostě vám udělají dobré jídlo, ze kterého máte radost, tohle téma je mimochodem skvěle zpracované ve filmu Menu (2022)

- a u pásu s running-sushi jsem si pro změnu připadal jak ve španělském fílmu Díra (2019), konkrétně na jednom z nižších pater, kdy víte, že na pásu/platformě něco bylo, ale už není, NENÍ! :-D

-mj-