DEN 6. + 7. 

Každé cestování má své "nej" – nejhezčí místo, nejlepší jídlo, nejsilnější emoci… zkrátka to, co odpovíte na klišé otázku:

"A co se ti tam líbilo nejvíce?" 

Vždycky najdete něco, co postavíte na pomyslný piedestal všech zážitků. Já z celého Japonska toto prvenství přisuzuji jezeru Suwa, místu, kde zůstal kousek mého srdce.  

doba čtení 6 minut, nachozeno 19 + 19km

K jezeru jsme měli přijít svrchu, trasou přes téměř dvoutisícovou horu Kirigamine, ale jak už to bývá, větru a dešti neporučíte. Naopak před nadcházející bouřkou stáhnete ocas a vymyslíte bezpečnější alternativu.

Horský přechod v takovém počasí nebylo radno riskovat, proto jsme ráno nasedli na jediný autobus, který svážel školáky z  okolních vesniček do města Chino v údolí pod horou. 

Nízká frekvence spojů odpovídala nacpanosti vozidla… A věřili byste, že nás žádný z těch malých smradů nepustil sednout, i přestože jsme starší a měli jsme krosny? Skandál! Sedli jsme si teprve, až když je řidič vyklopil na zastávce u první školy. Dál  s námi pokračovalo jen pár studentů.

Díky této neplánované "zajížďce" nastalo, že jsme dneska šli po Košu-Kaidu místo Nakasendu, což však pořád patří k pěti cestám Gokaido. Já to hodlám počítat! :-D

Počasí tady dole sice nebylo nijak dramatické, žádná bouřka, ale stejně kapalo, tak jsme těch pár hodin do cíle poctivě odšlapali v pláštěnkách a v Suwě, městě nesoucím stejné jméno jako místní jezero a vlastně i celá oblast, jsme rovnou zamířili do instituce stejnou měrou oblíbené jako praktické – do veřejné prádelny. Většina našeho oblečení byla po pár dnech mokrá, špinavá a/nebo propocená, venku prší a hotel ještě neubytovává, co už.

V příhodně umístěném 7-Eleven hned vedle jsme koupili sváču a místo Netflix seriálu zkoukli zhruba stejně dlouhou podívanou s názvem "Rotující buben". Kvalitní epizoda za 900 jenů. 😊

Odpoledne přestala obloha plakat, už se jenom mračila, takže jsme provedli hotelový check-in a vyrazili obhlédnout hrad Takashima.

Z původní stavby z konce 16. století zbyly jen kousky hradeb a vnitřní zahrada; opravdu malebná, nutno podotknout, zvlášť v období kvetoucích sakur. Třešňové okvětní lístky padající na hladinu vody vytvářely optický klam celistvého chodníčku. 

Sakury kvetou pouze týden nebo dva; svou krátkou, avšak intenzivní existencí připomínají lidem křehkost a pomíjivost života. 

Repliku původního takashimského hradu, strženého v 19. století za období restaurace Meiji, vybudovali o 100 let později a dnes je v ní muzeum s lokálními historickými artefakty. Horní vyhlídková terasa za dobrého počasí jistě nabízí krásné výhledy… no, my jsme dohlédli alespoň na ty sakury v zahradě pod námi. :-D

Velkou radost nám v areálu hradu udělal také pojízdný stánek s teplým občerstvením. Nikde jinde jsme nenašli žádnou otevřenou restauraci, kavárnu či bistro a ani večerka zrovna nebyla poblíž. takže jsme na lavičce pod hradem zhltli kari bulky a hranolky, toho času velmi pravděpobodobně připravené jediným občanem pracujícím v pohostinství široko daleko.

DEN 7.

Následující ráno bylo výjimečné; probudili jsme se s vědomím, že dnes nemusíme šlapat na další ubytování. O to více jsme chtěli prozkoumat nádherné okolí jezera Suwa - již během plánování cesty jsme věděli, že tohle bude svým způsobem odpočinková zastávka.

Nejhezčí pohled na jezero je určitě z vyhlídkové plošiny Tateishi Park…

…ale objevili jsme také mnoho krásných zákoutí, když jsme scházeli po stovkách schodů klikatými uličkami dolů na úroveň hladiny vody.

Celý obvod jezera lemují dvě oddělené stezky – blíže k jezeru pro pěší, dále a výše potom pro cyklisty. 16 kilometrů dokola zvládnete objet, oběhnout a/nebo obejít za jediný den… vědět to dříve, patrně bychom si někde půjčili kola… tak příště, že. :D

A když máte pro jednou z pekla štěstí na perfektní viditelnost, otevře se vám ze severního břehu jezera vzácný pohled na majestátní horu Fuji tyčící se téměř 100 kilometrů daleko v průzoru mezi horskými výběžky.

Další záplava štěstí následovala, když jsme konečně (!!!) objevili otevřený podnik s jídlem… dokonce hned dva vedle sebe! Dilema mezi americkou a italskou kuchyní vyhrála chuť na pizzu a my usedli v podniku nacpaném dovolenkujícími Japonci vesele klábosícími nad skvěle vypadajícími pokrmy. Objednali jsme pizzu a těstoviny. Servírka nám za chvíli přinesla příbory, vodu a MED. Ano, mističku s medem. V pizzerii. Proč med?

Známé pravidlo sociálního učení velí "nevíte-li, pozorujte chování druhých". A tak jsme pozorovali Japonce, jak zvedají své mističky s medem, přesouvají je nad pizzu, naklánějí v nebezpečně tekutém úhlu… a ano, vskutku. LIJÍ MED NA PIZZU! 

Ach ne! Zlý med na pizze, zlý!

Už jsme viděli mnoho stravovacích idiosynkrazií v různých zemích Asie, nyní máme na seznamu další. Kopírovat tento zvyk jsme nehodlali. Naše pizza zůstala lepkavým sladidlem nedotčena. Vlastně jsme se mističky s medem na truc ani nedotkli.

Cestou zpátky na hotel jsme to vzali přes jediný obchod s outdoorovými potřebami v okolí. Sháněli jsme zvonek na medvědy. Horský přechod v Usui Pass byl sice pár dní za námi, před námi však ležely mnohé další lokace s častým výskytem medvědů; a kdo je na huňáče připraven, není jimi pak překvapen.

Vešli jsme do pochybně vyhlížejícího kvelbu a uvnitř našli skrčeného stařičkého dědečka-hříbečka. Vypadal jako živoucí ztělesnění sošky ve vitríně vpravo na fotce.

Pan majitel? Provozní? Z ulice náhodně vzatý kdokoli za momentálně indisponovaného specialistu? Děda každopádně vypadal, že vůbec netuší, co uvnitř dělá, natož aby věděl, co tam děláme my. Přesto...  Dali jsme mu šanci.

Na stěně visel "něco-jako-zvoneček-na-medvědy", Marek ho sňal, prsty naznačil gesto peněz, zazvonil a podal dědovi. Ten, evidentně potěšen svým stále fungujícím sluchovým aparátem, roztáhl obličej do širokého úsměvu, uchopil zvonek do třesoucí se ruky, a taky zazvonil. Vlastně spustil efekt ustavičného cililinkání. Chvíli se kochal nově objeveným zvukovým podnětem, načež ho přepadla touha podělit se o svou radost s čekajícím cizincem a za pobízivého pokyvování vrátil zvonek zpět Markovi. Marek, odhodlán pokračovat ve své misi, napsal do překladače v mobilu dotaz na cenu, zazvonil a strčil dědovi před oči displej i zvonek. Děda odmítl obojí – patrně neuměl číst a hrát se zvonečkem už si taky nechtěl. Krátká akusticko-haptická interakce kvapem skončila a zanechala nezaujatému pozorovateli (mně) široký prostor pro analýzu faktorů, které zapříčinily selhání splnění původního cíle započaté komunikace (= koupit zvonek na medvědy). Dodnes mám zástup otázek, jejichž odpovědí se dočkám patrně až po rekonstrukci výjevu pomocí figurek během sezení u psychiatra.

Jedno tehdy bylo jisté – zazvonil zvonec a kšeftu byl konec.

Naštěstí se blížil večer a s ním západ slunce. Není lepšího místa, odkud jej pozorovat, než z vyhlídkové plošiny Tateishi Park, kterou jsme navštívili dopoledne.

Jezero Suwa obklopené horami, odraz posledních paprsků slunce na vodní hladině, klikaté uličky, kouzelná zákoutí… v tom všem našel inspiraci japonský režisér Makoto Šinkai pro svůj ikonický fantasy anime snímek Kimi no na wa (Tvoje jméno).

A já jeho zalíbení rozumím. Moc bych se sem chtěla znovu vrátit, jakkoliv nepravděpodobná ta šance je.

-endy-

OSLÍKUV SPECIÁL:

• z hradu Takashima  "má jít" vidět Fuji, ale tam nám to nevyšlo, až u jezera
• u "toho" jezera, o kterém jsme věděli, jak je velké, a naivně jsme si proto mysleli, že ho musíme vidět už pomalu při příchodu do města, dokud jsme však nebyli na vyhlídce nebo později přímo u břehu, tak jsme pochybovali, jestli tam vůbec někde je :D
• na med nás upozornila servírka japonskou angličtinou hned po jeho položení na stůl, akorát japonská angličtina může být zavádějící a proti nám hrála i naše nedostatečná představivost, med si určitě nebudeme lít na pizzu a lasagne že...? že...?! ... :-D

-mj-