Nakasendo. Historická stezka spojující Tokio a Kjóto středem Japonska - cca 500 km dlouhá. Ještě před 160 lety určena pro obchodníky, šlechtu, armádu, posly zpráv, nebo také lupiče, bandity či medvědy. 

Medvědy zde potkáte i dneska, ale ostatní vzal čas.

doba čtení 4 minuty

S rozmachem železnic, následně dálnic a celkově postupující urbanizací, se z Nakasenda stává vzpomínka na minulost uložená v paměti především starších generací. V moderním duchu zjednodušování věcí komplikovaných a zkracování těch dlouhých dnes mnozí Nakasendo prezentují jako cestu přes údolí Kiso o délce 60 - 90 km. Je-li to pořád moc, můžete číslo zkrátit až na jednocifernou osmičku, tedy vzdálenost v kilometrech mezi vesničkami Tsumago a Magome. A nebo... 

Nebo si můžete zajít celou trasu jako kdysi. Z Tokia do Kjóta. Pěšky (z větší části).

Proč? 

Protože tam ta cesta je*, a protože jsme s Andy zjistili, že už ji dneska skoro nikdo celou nechodí.

Jednou v dubnu jsme tedy přistáli v Tokiu, dotkli jsme se mostu Nihonbashi - nultého kilometru Nakasenda - a vydali se na jih.

Na slunci, i v dešti. Přes kopce, s krosnami na zádech. Spali jsme ve stájích z období Eda, tradičních domech, v luxusních hotelech i v kontejneru. Obcházeli jsme hady, zažili tři zemětřesení, relaxovali v japonských onsenech, ale hlavně jsme šlapali. 

Ono nějak tu trasu ujít musíte, čili ráno vstávat a jde se. Snídani občas jíte za pochodu, místní na vás volají "gambare" a vy tak nějak víte, že tohle všechno vlastně chcete. Mít jako hlavní starost někam dojít, najíst se, přespat a jinak nic neřešit. Aspoň jeden měsíc. 

Bez kontrastu s koloběhem pracovního života by byl celkový zážitek nezajímavý, ale právě to vědomí, jak vypadá život "normálně" a jaký byl v Japonsku, ho umocňuje.

A jaké to teda bylo? 

To vám v následujících týdnech přiblíží Andy pomocí textů, fotek i kratších videí, a později my oba také formou přednášky. Výpravu jsme plánovali rok, nakonec všechno vyšlo, a pokud vám naše povídání zpříjemní aspoň pár minut, budeme mít radost, že máte radost. :-)

463 kilometrů

28 dní

23 ubytování

17 článků

2 lidé

1 cesta

-mj-

*George Leigh Mallory na dotaz novináře, proč chce vylézt na Mt. Everest, odpověděl: "Protože tam je.". Ve svém textu jsem záměrně zvolil podobnou formulaci, Mallorymu rozumím, zároveň jsem však rád, že jsme se s Andy vrátili, G. L. Mallory na Everestu zemřel (byť si umím představit, že smrt pro horolezce na horách patří k těm lepším odchodům z tohoto světa, obzvlášť, když je v konečném důsledku nevyhnutelný).