DEN 24. - 25. 

Z Tokia do Kjóta jsme došli víceméně pěšky. Nazpátek pojedeme jedním z nejrychlejších šinkanzenů vůbec.

Cesta tam? - Přes 3 týdny.

Cesta zpátky? - 2 hodiny a 14 minut.

Skvělá bilance. :-D

doba čtení 6 minut, nachozeno 14+13km

Nakasendo jsme zdolali, v Kjótu si pár dní užili a nastal čas vrátit se tam, kde všechno začalo – do Tokia. Poslední kjótská snídaně šampionů sestávala ze šéfkuchařovy speciality dne (toast s chilli pomazánkou a křupavý chléb s lososem) a dalších vybraných pochutin ranní bufetové nabídky.

Pak už jsme jen sbalili krosny, provedli check-out, v 7-Eleven koupili svačinku do vlaku a došli na hlavní kjótské nádraží. Šinkanzeny mířící do Tokia odtud vyjíždějí dosti natěsno každých cca 5 až 10 minut...

…a každý z nich je plný, což v praxi znamená neustálý pohyb mnoha cestujících. 

Spoje jsou i přes svou vysokou frekvenci takřka non-stop vytížené, lístky je proto dobré kupovat dlóóuho dopředu. My je pořídili hned první den po příletu do Tokia a už tehdy byla kapacita obsazená přes 50%.

Mimochodem, na odjezdu jsme měli 1 MINUTU ZPOŽDĚNÍ! Šinkanzen pověstný dochvilností s přesností na vteřiny zpožděný o 60 vteřin?! My jsme z Česka, kde ani 15 minut pomalu nikoho nerozhází, ale měli jste vidět tu nervozitu u Japonců na nástupišti.

Za všechno mohl spoj odjíždějící před námi – někde nabral minutu zpoždění a pak už se vezli i ostatní.

Zde přikládám šotoušské video viníka:

jen pro info – náš vlak dramatickou ztrátu po celou cestu až do Tokia nedohnal!

Nakonec jsme tu nekonečnou minutu zdárně přežili, urychleně nastoupili do vozů a plně obsazeným Nozomi 12 odspěchali rychlostí až 285 km/h vstříc hlavnímu městu.

U nás ve vlacích většinou koukám na pracovní věci, do mobilu nebo do knihy, ale z okna jen výjimečně. V šinkanzenech naopak nedokážu od pohledu z okna odtrhnout zrak. Kombinace tryskem ubíhající japonské krajiny a hlubokého hukotu připomínajícího zvuk letadel mě fascinuje. 

Absolutní krajinářskou hvězdou na vysokorychlostní trati JR Tokaido kopírující jižní pobřeží ostrova Honšú je samozřejmě hora Fuji. Za příznivého počasí ji lze vidět v poslední třetině jízdy směrem na Tokio po levé straně.

Strojvedoucí vás na tento národní symbol Japonska upozorní dokonce i v angličtině.

I přestože jsme horu viděli několikrát během našeho putování po Nakasendu, pohledu na ni se patrně nikdy nenabažím. Vylézt na ni patří k mým TOP10 cestovatelským snům, tak snad to někdy v budoucnu vyjde.

Po vystoupení z vlaku nás Tokio opět přivítalo svou typicky rušnou atmosférou světové metropole zastavěné mrakodrapy. Na Shinjuku zrovna probíhal "pěší ráj" (hokosha tengoku) - akce, kdy silnice v některých částech města autům uzavřou a změní v zóny pro chodce – ve výsledku je všude ještě více lidí než obvykle. :-D

Opět jsme zvolili ubytování v hotelu s robotickými recepčními. Před měsícem s námi dělali check-in dinosauři, nyní humanoidi.

Pohyblivé dinosauří duo recepčních působilo roztomile, tady ti humanoidi spíš až děsivě. Divně jsem se cítila, hlavně když se tyhle lidsky vypadající stroje začaly hýbat a otevírat bezzubá ústa.

Jo a ke všemu v tomto robo-hotelu neměli bar s neomezeným alkoholem = o důvod méně zůstávat večer na pokoji, a tak jsme vyrazili ven. V plánu byl ještě jeden rest z minula - návštěva Tokyo Tower, červené japonské "Eiffelovky".

Já teda nevím, proč mělo tolik architektů v historii potřebu inspirovat se pařížskou dominantou, ale faktem je, že na světě prý stojí kolem 50 více či méně přesných kopií včetně této, nagojské Mirai Tower nebo třeba Petřínské rozhledny.

Vzhledem ke špatným povětrnostním podmínkám vyšší ze dvou vyhlídkových platforem věže dočasně uzavřeli, výstup jsme proto odložili na další den. V rámci ceny útěchy jsme aspoň obešli kýčovitě nasvětlenou konstrukci zvenku a dojeli zpět na pokoj, abychom se vyspali na náš poslední celý den v Tokiu.

DEN 25.

Dopoledne jsme zahájili intenzivním vizuálním zážitkem v digitálním muzeu teamLab Borderless. Lístky jsme kupovali více než měsíc dopředu (tzn. ještě u nás v ČR), jinak bychom se dovnitř nedostali.

Výstavu najdete v suterénu komplexu mrakodrapových budov Azabudai Hills a její sesterské obměny také v Kjótu, Osace a Fukuoce.

Umění "bez hranic" opouští tradiční obdivování statických předmětů v podobě soch či obrazů, místo toho aktivuje vaše smysly pohybem a zvukem v koordinaci.

V některých místnostech si můžete sednout na zem a pozorovat barevné projekce…

…jinde procházíte éterickými závoji husté mlhy, do které světelné paprsky promítají tajemné hudebníky (můj favorit).

Dojde i na hrozbu ztráty prostorové orientace kvůli zrcadlovému optickému klamu…

…jinde pro změnu ztratíte pojem o čase sledujíce nekonečno.

V ohromném prostoru navíc nenajdete žádnou mapu, doporučený způsob prohlídky je "bloudění". Nesvazujte se rutinním procházením interiéru ve "správném" pořadí, nic takového tady neexistuje. Objevujte malé skryté místnosti, vcházejte opakovaně do měnící se haly, následujte průvod zvířat spletitými chodbami, poslouchejte doprovodné melodie... Bez vymezeného času, bez znalosti směru, bez hranic.

Jednou ale musíte vyjít ven, že? :-D A jelikož my právě nejsme ty rozkochané typy unášené bez ladu a skladu atmosférou genia loci, zmapovali jsme si areál sami. Po ujištění, že jsme prozkoumali každé zákoutí, a opakovaném navštívení těch nejlepších místností jsme opustili místo činu, abychom o pár set metrů dál mohli věnovat další šanci pokusu o výstup na Tokyo Tower.

Počasí jako malované, mírný vánek, ovečkové obláčky…

...vyšší vyhlídková platforma POŘÁD zavřená kvůli špatným povětrnostním podmínkám!

WTF?

Není možné!

Oficiálnímu důvodu jsme sice nevěřili, ale to je asi tak všechno, co jsme s tím mohli dělat. Vzali jsme zavděk lístkem do prvního patra (nižší vyhlídková platforma), ALE POZOR - místo výtahu jsme použili venkovní schody. Protože nás to baví. 😊

Pics or it didn't happen? 

Jsme držitelé oficiálního certifikátu dokazujícího náš heroický výstup 600 schodů až nahoru bez cizí pomoci! How you like that?

Ještě lepší odměnou pak byly výhledy. Byť z nižší plošiny, stejně stály za to…

…obzvlášť když jsme v dáli znovu spatřili horu Fuji.

Poetické zakončení posledního celého dne v Tokiu. :-)

-endy-

OSLÍKŮV SPECIÁL:

• já teda vím, že jsme u nás na zpoždění vlaků "zvyklí", akorát poraženecký mindset ve stylu "může to být i horší" asi těžko povede k tomu, aby byly věci lepší, že..., setkal jsem se i s oficiální reakcí průvodčí, že pokud se cestujícím nelíbí zpoždění, mají jezdit dřívějšími spoji, jako tf?
• humanoidní recepční by udělali lépe, kdyby se nesnažili o napodobování lidské mimiky, obecně robotům napodobujícím dokonalý lidský vzhled nedávám velké šance, většina lidí bude chtít (doufám) na první pohled rozeznat, co je ještě lidské a co už umělé (roboti tady s námi jinak budou, o tom žádná)
• teamLab Borderless můžu opravdu doporučit, myšlenka hledejte sami, kde se co nachází, kolikrát v naprosté tmě, je jednoduchá stejně jako geniální, najednou to není, že byste bezmyšlenkovitě chodili a prostě se dívali, ale samotný pohyb v areálu je zážitek :)

-mj-