DEN 3. 

"So it begins…" praví král Theoden ve filmu Pán prstenů: Dvě věže těsně před nejtěžší bitvou svého života. I my jsme tak pravili ráno před prvním a zároveň nejtěžším pochodem Nakasenda. Přitom den začal tak hezky...

doba čtení 5 minut, nachozeno 29km

Paní domácí nám připravila luxusní snídani. Marek chtěl anglickou, já japonskou. Oba jsme dostali čerstvě připravenou božskou manu, kterou určitě dlouho vyšperkovávala, za což jí blahořečíme. Nejlepší snídaně, jakou jsme kdy v Asii měli, vypadá takto:

Následně jsme vyrazili na 29km dlouhý pochod, teplé slunečné počasí nám bylo významným spojencem.

Kousek za Annakou jsme potkali dvě čilé japonské babči na vycházce. Zvědavě zjišťovaly, kam jdeme, a povzbuzovaly nás slovy "Ganbare!". My ještě byli v módu nadšení ze začínajícího dobrodružství, a tak prvních pár kilometrů po betonu cesta hezky ubíhala... 

...než začala stoupat.  

Před námi ležel Usui Pass. Starodávný horský průsmyk propojující města Yokokawa a Karuizawa, skrz nějž lidé procházeli již před více než 1000 lety. Během období Edo ho začlenili jako součást Nakasenda a později za reforem Meiji skrz tunely pod průsmykem vybudovali ozubnicovou dráhu Usui Line (Japonci označovanou jako "apt") spojující stejná města, avšak mnohem rychleji. V roce 1997 zastaralou zubačku definitivně zrušili poté, co otevřeli trať pro šinkanzeny skrz prefekturu Nagano. O Usui Line zjistíte více v nedalekém železničním parku The Usui Pass Railway Heritage Park…

…a historickou trať  můžete projít osobně!

Tunely!

Žádné koleje už tudy nevedou. Jdete po upraveném chodníčku a celá stezka nese název Apt Street.

Tunely propojuje most Megane, se svými 31 výškovými metry největší klenutý cihlový most v Japonsku.

Na mostě nás oslovil postarší Japonec, dle uniformy patrně zaměstnán coby živoucí informační tabule, a začal nám vyprávět o historii mostu… aspoň toliko jsme z jeho zasněného výrazu usoudili. Přirozeně jsme mu rozuměli kulové a on anglicky neuměl ani slovo. Nevím, co si od oslovení Evropanů sliboval… Návštěvníků tady bylo více, věřím, že u dalších (snad) uspěl.

Když jsme však sešli z mostu dolů, osaměli jsme. Na dotaz, "proč nejde nikdo průsmykem vzhůru po stezce?", jsme si v příštích hodinách mohli odpovědět sami.

Cesta velmi rychle změnila ráz z betonové přes štěrkovou až na úzkou lesní pěšinku. Taky začala prudce stoupat a klikatit se… až nakonec zmizela úplně. V jednu chvíli jsme totiž narazili na sesuv půdy, pod kterým pěšinka původně vedla. Všude popadané stromy, kameny, kopy hlíny, dopředu to nešlo, návrat a hledání alternativ by znamenalo ztrátu času + kilometry navíc. Zbyla jediná možnost – do strmého svahu nahoru.

Po čtyřech.

S krosnami.

Najednou začne člověk mentálně přehrabávat všechny věci v nich obsažené a lituje každého trička, které tam absolutně nemusí být. Pak zaryje nehty do hlíny na kopci před sebou, hledá opěrné body a zvažuje svá moudrá životní rozhodnutí. Představuje si, jak noří prsty u nohou do písku vprostřed tropické pláže na Okinawě, zatímco jeho pohorky mizí hluboko v mokré hlíně sesuté půdy. Paže neustále posilují pod tíhou gravitace, to jak je zrovna krosna tlačí k zemi nebo naopak přemlouvá k pádu dozadu.

Je pravda, že mapa nám předpověděla převýšení 1000m, jen jsme nevěděli, že jeho značnou část zdoláme na tak krátkém úseku a že k tomu budeme potřebovat tolik končetin. Nakonec jsme se však vyškrábali na nějakou lesní cestu a postavili se na zadní. 

K našemu "štěstí" jsme o pár set metrů dál zjistili, že nejsme jediní, kdo se těmito lesy promenáduje po čtyřech.

S medvědy v Japonsku musíte počítat. Věděli jsme to, viděli jsme roční statistiky ohledně vzrůstajících úmrtí v důsledku napadení medvědem a snažili se dodržovat základní pravidla prevence podobně, jako to děláme během treků např. na Slovensku.

A pak je tady známé "3-bear-rule":

"If it's brown, lay down; if it's black, fight back; if it's white, goodnight." :)

Na ostrově Honšú žijí medvědi ušatí (asijští černí medvědi). Nejsou tak velcí jako ti hnědí a údajně velmi plaší, i tak jsme ale doufali, že žádného nepotkáme.

Naše cesta potom nějakou dobu pokračovala už jen mírným stoupáním v jakémsi nepraktickém "žlabu".

Nepraktickém nikoliv pro nás, ale pro tehdejší výpravy. Kodrcat se takhle v důlku, z jedné strany seskočí medvěd, z druhé lupiči, výhled žádný, únik nemožný… tak snad to zde šógunovi muži dobře střežili.

Taky jsme cestou potkali výjev poněkud neobvyklý…

…člověk si říká – JAK? (taky proč...)

Potom už jsme konečně dosáhli nejvyššího bodu dnešního výšlapu, Usui Pass Obervation platform – vyhlídkové plošiny nad průsmykem ve výšce 1200 m.n.m.

Výhledy opravdu stály za veškerou dřinu.

Teď už jen nějakých 8 kilometrů dolů do Karuizawy na ubytko.

Hodně jsme se divili, když jsme sešli do města.

Nejprve jsme prošli nákupní uličkou s fajnovými kavárnami a výběrovým zbožím v malých buticích. Všude už pomalu zavírali a lidé odcházeli veskrze stejným směrem vedoucím k ohromnému outletovému komplexu plného značek předních světových módních domů.

Karuizawa je luxusní středisko vyhledávané japonskou elitou, politiky a celebritami k nákupům, odpočinku v honosných hotelových resortech a v zimě dokonce k lyžování na několika sjezdovkách.

Teď už to víme taky. :-D

Nás tady žádný luxus nečekal (i jsme trochu razili). Utahaní jsme doťapali na skromnější ubytko v hotýlku na kraji města (viz mapa níže), v mikrovlnce ohřáli zlevněné jídlo z večerky a stejně jsme se cítili jako králové po teplé sprše a v měkké posteli. 

-endy-

OSLÍKUV SPECIÁL:

• procházíte-li japonskými lesy, dojde vám jedna vtipná věc: vypadají jako ty naše, hory nám pro změnu občas připomínaly Tatry, člověk si říkal, jestli jsme kvůli tomu museli letět na druhou stranu světa... :-D
• oslovování nejaponců Japonci japonsky bude zřejmě japonský národní sport, i přes naše kombinované síly, kdy jsme s Andy schopni nabídnout pět různých jazyků, jsme si však nejaponsky s Japonci pořádně nikdy nepopovídali 
• mou krosnu krom jiného obývala teplejší mikina s kapucí, měl jsem ji na sobě přesně 2x, v letadle cestou tam a v letadle cestou zpátky... (asi nemusím dodávat, jakou jsem z toho měl "radost", váhově jsem se pohyboval nejvíce do 13kg, Andy měla na začátku váhu do 10kg, ale rychle jsme optimalizovali a později na zádech nosila kolem 8 kilo)
• co s medvědem jdoucím vaším směrem? vydávejte hluk, ideálně ještě před tím, než medvěda spatříte, medvěd vás taky nechce potkat, a by´ť je jeho čich nesrovnatelněji vyvinutější (dle povětrnostních podmínek vás může cítit ze vzdálenosti pár set metrů až několik kilometrů), tak pokud fouká vítr k vám, nemá vás jak cítit (to byste naopak měli cítit vy jeho, že...), rolnička cinkající při každém pohybu nebo puštěná hudba vysílá signál, o který medvěd nestojí, a šance na mezidruhové setkání o něco klesne
• červená 200 na žluté nálepce (poslední fotka) značí slevu 200 ¥ (špagety za necelých 70,- a bento za 55,- Kč po slevě)

-mj-