DEN 19. 

Třídenní pobyt v Nagoje vzal za své, my jsme sbalili svých pět švestek do dvou krosen a vyrazili na sever zpátky k Nakasendu. Nagoyu jsme si však zamilovali, byť to není město, kvůli kterému by turisté navštěvovali Japonsko primárně.

doba čtení 5 minut, nachozeno 21km

Najdou se dokonce tací, kteří tvrdí, že město za návštěvu nestojí vůbec. Pro ně mám vzkaz: "Fluff you! Nagoya FTW." 

Jelikož cesta

z několikamilionového města

jakkoliv svižným krokem

udělá člověka cvokem,

užili jsme coby dopravu

místní vlakovou soupravu. :)

Návrat na Nakasendo proběhl ve velkém stylu – napojili jsme se z vlakové zastávky ve vesnici Sekigahara, poblíž které v roce 1600 proběhla významná bitva. Vzešel z ní nejmocnější šógun japonské historie - Iejasu Tokugawa. 

Tento článek nemá být edukativní dějepravnou přednáškou, proto mrkneme na historický kontext jenom tak z rychlíku.

Bitva u Sekigahary (21. 10. 1600) proběhla po vleklých mocensko-politických čachrech. Skončila rychle – po nějakých 6 hodinách boje bylo rozhodnuto. Na místě se střetla Západní armáda vojevůdce Išidy Micunariho s Východní armádou Tokugawy Iejasua. 

Išida byl loajálním vazalem Tojotomiho Hidejošiho, sjednotitele Japonska v jeho temné éře občanských válek a bojů o moc (období Sengoku). 

Hidejoši však pocházel z rolnické rodiny, kvůli svému původu tedy nemohl být šógunem (vojenským vládcem Japonska). Navíc provedl dvě neúspěšné invaze do Koreje, čímž si ve vlastní zemi nadělal mnoho nepřátel. Jeho smrt vyvolala komplikace ohledně nástupnictví a případného jmenování opravdového šóguna.

Tokugawa Iejasu byl jedním z pěti regentů zodpovědných za dohled nad Japonskem do doby, než Hidejošiho syn dospěje a převezme vládu. Mocný daimjó si ji však nárokoval pro sebe, čímž spustil otevřený konflikt, jenž vyvrcholil právě bitvou u Sekigahary. 

Tokugawa Iejasu vyhrál a založil tokugawský šógunát, který přinesl Japonsku mír, prosperitu, ale také izolaci od zbytku světa po následujících 250 let.

(za jeho vlády je Nakasendo povýšeno na jednu z pěti oficiálních cest mezi Edem a Kjótem – viz Nakasendo... začínáme!)

Půda už sice dávno vsákla veškerou krev, pot i slzy padlých i přeživších samurajů, ale připomínka stovky let staré historie zůstává v podobě označených ležení vojevůdců, pomníků či památníků. Všechno jsme poctivě prošli!

V turistickém centru jsme získali mapu oblasti od dědy, který sice neuměl ani slovo anglicky, ale všechno nám naprosto sebevědomě popsal japonsky a my věříme, že před sousedy teď může machrovat, jak pomohl cizincům s geografickou orientací. :-D Bylo to však milé setkání.

Mnoho míst jsme viděli už z dálky díky bílým třepotajícím se vlajkám s japonskými znaky a symboly jednotlivých klanů. Všechno to byli účastníci bitvy.

K jiným jsme museli vstoupit hlouběji do lesa.

Hledání stanovišť na bojišti poblíž Sekigahary v nás oživilo vzpomínky, jak jsme jako děti pravidelně jezdili na tábory a hráli různé bojovky na způsob hledání pokladů. Každá hádanka, šifra nebo dílek slepé mapy znamenal posun o jedno políčko blíže k cíli, každý barevný fáborek označoval správnou cestu. Tady jsme sbírali cenné informace a místo fáborků vyhlíželi další bílé prapory. 

Nejvýše položeným bodem byl potom kopec Sasao, tábor poraženého vojevůdce Išidy. 

Poblíž skutečného válečného pole stojí ještě bizarní tematický park Sekigahara War Land s válečným polem umělým.  Najdete zde přes 200 betonových figurín v životní velikosti znázorňujících klíčové momenty bitvy. 

Vstupné činilo 800 jenů (něco přes 100 korun); trochu přepal za pár minut procházky v zastaralém parku (nijak zvlášť udržovaném, v recenzích předchozích návštěvníků lze dohledat označení jako "turistická past"). U přepážky a kolem vstupu však nikde nikdo, totéž v nejbližším okolí a taktéž ani v parku ani noha. Asi den otevřených dveří a vstup zdarma. :-)

Nejprve jsem nakoukla do "muzea": úzká chodbička s podobiznami daimjóů, patrně historickým přehledem událostí souvisejících s bitvou (pouze v japonštině) a místnost s paraplíčky; všechno kýčovitě nasvícené jak vánoční stromeček.

Venku jsem procházela kolem dramatických výjevů stovky let staré řeže za zvuků signálních rohů, řinčení čepelí mečů a jiných zvukových efektů vycházejících z tlampače a doprovázených poněkud monotónním japonským výkladem děje. Aspoň jsem si připomněla dětství strávené snahou porozumět blazeovanému jednohlasému dabingu polských televizních pořadů. 

Pár historických momentů jsem poznala…

ceremoniální prohlížení uťatých hlav nepřítele v táboře Tokugawa / rituální sebevražda Ótaniho Jošicugua

…ale jinak je park dost chaotický. 

Ke všemu zafungoval zub času. Sochy pocházejí z 60. let, jsou značně odrbané, okolní zeleň zanedbaná, polorozpadlé oplocení... Celkově by park zasloužil renovaci, ať vkusně reprezentuje proslulý milník japonské historie.

Po edukativním dějepisném zážitku následoval přesun na ubytko v nedaleké vesnici Samegai – poslední ubytování v soukromí v tradičním rjókanu s futony…

…a zvídavým panem domácím. Skutečností, že jdeme prakticky celé Nakasendo od začátku do konce, jsme ho totálně nadchli. On ho totiž chodí taky – postupně, po částech, když je čas. Dokonce nám v mobilu ukázal aplikaci, kde si značí projité úseky a srdíčky označuje oblíbené oblasti. Dostali jsme pár tipů, co zajímavého máme ještě před sebou, a později jsme zjistili, že se z naší výzvy stalo téma i mezi dalšími hosty.

Jedním z nich byl postarší Japonec, kterému Marek "ukradl" přezůvky na záchodě. Rozumějte – neudělal to schválně, prostě šel na záchod, našel papuče, obul si je, odkráčel, někde je vyzul, na dalším záchodě našel… jéééé - další papuče! :-D Nazul je... Já vlastně nevím, co se mu honilo hlavou; doma papuče nenosí. :-D 

Pointa je, že Japonci se na záchodech tradičně přezouvají, a tenhleten starší pán si na to evidentně potrpěl, protože když otevřel dveře od WC a papuče na přezutí nenašel, celý vyplašený záchod zase zavřel a šel hledat jiný, s přezůvkami nachystanými v pozoru.

Dál jsem ho nesledovala, nastal čas jít spát. Ráno už jsme ho nepotkali, tak doufám, že našel úspěšné řešení zapeklitého problému, případně posunul hranice své komfortní zóny alespoň o malý krok bez papučí vpřed. 

-endy-

OSLÍKŮV SPECIÁL:

• zajímá-li vás vzestup Tokugawy Iejasua, ale zároveň to nechcete hrotit s historickou literaturou, dejte šanci seriálu Šógun (2024, vynikající záležitost), nebo knize Šógun (James Clavell); zábavnou formou získáte mnohem lepší představu o japonské minulosti (nečekejte však 100% historickou přesnost)
• hele ty papuče, tam jde o to, že já často chodím boso, v Japonsku jsme takto na papuče narazili víckrát a párkrát jsem litoval, když jsem je nechal u dveří (bo "mokrá" podlaha), čili jsem si je začal nasazovat v rámci damage control, no a pak člověk přemýšlí (na záchodě jde přemýšlení skvěle!) sebevědomě odchází a po pár minutách zjišťuje, že má na sobě papuče a skoro ani neví, kde k nim vlastně přišel, asi jsem ale musel být hodně unavený, když se mi to  stalo během jednoho dne 2x... :D

-mj-